Jezevec vytažen z pelechu II

Jen velmi neochotně jsem se nechal odvést Irenkou do Normandie, zde pak byv zděšen z nedostatečné rychlosti internetu, šmátral jsem sítí webovou rychlostí jen o málo větší než je rychlost místních číšníků. Ale dodatečně nelituji, za prvé jsem již zpět v bezpečném pelechu a za druhé setkav se zde s dávným idolem, byl jsem nadšen, i když idol onen vzal na sebe poněkud pitoreskní formu. Oba jsme hledali; on ztracený čas, já ztracenou Pražskou Češku.    Tady je, v oné zvláštní formě.

 Tady bydlel.

   Tady jsme se dohodli na společném hledání. Povšimněte si prosím charakteristického tvaru balbecké balustrády.    Mimochodem, já jsem ten v bílém!

   Ani v Deauville nic, ani Čas ani Češka.

Marcel odchází zklamán od jejího domu v Balbecu. Opět nic.

 Zoufalá Irenka se jde sama přesvědčit, že Pražská Češka zde není. Marcel postáva mimo obraz a pláče.

No a co já? U Sv. Rocha jsem rozpoutal bezuzdnou pitku místní zázračnou kysibelkou.

Au revoir.

komentářů 10

29.6.2015 · 22.15

Jezevec vytažen z pelechu. 

      

komentáře 3

Filed under Ptákoviny

Svatý Martin

Asi bude můj patron, před chvíli jsem ležel v IKEMU, na sobě spoustu drátů, paní doktorka se tvářila ustaraně. Ale jen se mi to zdálo, výsledky jsou výborné, právě sedím v Jinonické vinárně a koštuji skvělé svatomartinské. Díky Martine, máš to u mě.

komentářů 6

Filed under Ptákoviny

Co žertovného mne napadá? A proč?

Humor je vážná věc, to konstatoval již klasik, ale nemohou si vzpomenout který.  Mě napadají různé humorné věci jedna přes druhou, proč to nevím, zřejmě jako obrana proti stresu. Jak přesně  s nimi naložit, nevím také. Podívám se na něco a jako film se mi rozběhne v hlavě groteska. Jako například včera, jedeme s Iren a „vzácným nákladem“ s chaty a míjí nás žluté auto s cisternou, na které je tento pozoruhodný nápis: „Plnění bazénů“ a u toho číslo na mobil. Hned mě napadlo, jak si na chatě necháme naplnit Maxíkův bazének. Úplně jsem to viděl a musel se držet, abych se nerozesmál: Přijede řidič s cisternou a žoviálně zahlaholí, tak kam to mám vypustit šéfe? No tady, vždyť to vidíte, můžete hadici táhnout přes plot. Šofér se podíval na malý kruhový bazének, maximálně tak na deset kýblů, a porovnal to s mnoha hektolitry, které měl v cisterně. Rozsvítilo se mu a zasmál se, – tak jo šéfe to jen tak stříknu, ale nevidím bazén, stále se ještě široce usmíval. Považoval moji organizační akci za celkem vtipný žert, ale přitom se nenápadně rozhlížel, kam vypustí celou cisternu. „Jak jaký bazén, povídám já, máte ho přeci přímo před sebou“. Úsměv mu zkysl, vypadal  takový sádrový. Stále ještě doufal, že je obětí nejapného vtipu. „Hele šéfiku, docela pospíchám, mám ještě zavézt dva bazény, tak kde ho máte?“ Jeho oči stále zoufaleji pročesávaly malou zahradu, kde opravdu žádný další bazén nebyl. „No dyť vám to říkám máte ho před sebou.“ „Ale to je přece dětský bazének! Kdo mi to zaplatí, víte, co stojí provoz toho auta?“ Už zcela zoufale štkal šofér, když pochopil, že se nejedná o vtip. „Pane, zaplatím Vám to já, a bude to tak padesát litrů? Co se Vám na tom nelíbí? A ukážu Vám krabici, ještě jí mám, a je na ní napsáno dětský bazén, žádní bazének.“ „Ježíši to ste si tam nemohli natočit vodu z vodovodu?“ „A to se smí?“ Zeptal jsem se udiveně, „proč máte tedy na autě nápis, že rozvážíte vodu do bazénů?“ „Ježíši, to kdyby jste chtěl dvě cihly, to by jste si také objednal nákladák?“ „No jistě, jak bych to jinak udělal? Vy vozíte taky cihly?“  „Néé, zoufale vykřikl šofér, naskočil do kabiny a odjížděl, zuřivě při tom kroutě hlavou.

V potemnělém autě jsme vjížděli  od Průhonic do smutné Prahy. Trochu, jen trochu mne to pobavilo tak, že jsem se pro sebe usmíval. Proč mně věci napadají převážně tímhle způsobem? Za žádnou evoluční výhodu to nepovažuji.

komentářů 15

Filed under Ptákoviny

Sestoupili se Sierry

Sestoupili se Sierry, Fidel Castro s nimi byl, muži odvážní a smělí…ano, ano přesně tuhle píseň si zpívám, pokaždé, když na Jinonické míjím kubánské velvyslanectví. A pěkně nahlas, do rytmu klapání northwalkingových hůlek, rytmus písně je  sice chacha nebo rumba, ale mě to je fuk. Kolem frčej auta, tak to pěkně hulákám, ale nikdo to stejně neslyší, chodci tam nechoděj, tedy až na mě. Slíbil jsem si, že tu píseň z dětství budu zpívat kdykoliv a pěkně nahlas, ať jde v tu chvíli kolem kdokoliv. Celé měsíce pilně chodím, na mráz, déšť, vedro nehledím. Nic. Nikoho jsem nikdy přímo u ambasády nepotkal, vždy jsem to zpíval jen sám sobě a pochechtával se, jak budou čumět, až mě potkaj a já zahalekám: „Sestoupili se Sierry…“

Včera jsem s chlapečky trochu pařil v hospodě U prince Miroslava, pak v jinonické vinárně, kterou jsme ale chvatně opustili poté, co genderově nekorektně se na nás začala prsit nějaká děvčata, objedávala si jeden džbánek za druhým, dělala na nás nechutné posuňky a asi nám chtěla připravit osud horší než smrt. Způsobně jsme se zvedli a odpotáceli se. Ve dveřích jsme ještě zaslechli nevkusnou poznámku: „Chlapečkům skončila vycházka…“

Kde jsem to skončil?

Jo, tak jdu po té Jinonické, již téměř střízliv, jen hůlky se mi trochu pletly pod nohy, v krku sucho, hlava třeští, já toho nedbám, nadechnu se z hluboka a zahulákám první sloku té písně. Najednou vám mám pocit, jako že tam nejsem sám. Tedy kromě těch co mě míjejí v autech. Podívám se takhle stranou, do zahrady velvyslanectví a přímo u plotu, skoro v okrasných keřích stojí černoch, hubu od ucha k uchu a cení se na mě. Tedy stojí, vlastně je v podřepu, na sobě cvičební úbor, má upaženo, – strnul v pozici, zastižen mojí písní. Asi to bude nějaká kubánská lidová, – česká slova napsal tuším Zbyšek Pantůček, známa to hvězda podobných opusů, – ale melodii ten cvičenec očividně poznal. Chvatně jsem se vzdálil, již nepěv.

Nevím jak příště, ale mým snem je, že tam na tom chodníku potkám krásné děvče, zapěji onen opus o Fidelovi a jeho výtržnících a ono se mne zeptá, zda bych ji nezapěl u ní doma. Kolem pojede autobus MHD s Iren, jako obvykle mi zamává, pak neuvěří svým modrým očím, nechá si zastavit, rozrazí dveře autobusu se slovy: „Nech ho ty čůzo, sežeň si jinýho důchodce, tenhle je můj“.

komentářů 13

Filed under Ptákoviny

V Nigérii zavřeli restauraci nabízející lidské maso. Úžasný bůček v Nerudovce.

V Nigérii prý zavřeli restauraci nabízející lidské maso, eště ke všemu prošlý. Psali to v novinách. Není divu, že ji zavřeli, ale je to údajně hotelová restaurace, kam se teď choděj hosté stravovat? Bojím se domýšlet. To já ve čtvrtek směřoval Nerudovkou do onačejší restaurace, na úžasný bůček, jen jsem doufal, že ne z nějakého humanoida.

U lékárny, hned pod Kocourem, mě takový vyhublý mužíček povídá: „Ahoj“. Koukám na něj, je mi nepovědomý, ale on čile pokračuje: „Ty si mě nepamatuješ? Fakt si mě nepamatuješ?“, pořád to opakoval, – získával čas a tipoval si mě, ale to jsem ještě nevěděl. Byl celkem čistotně a úhledně oblečen, kalhotu vyspravenou, nesmrděl chlastem, tak mě hned netrklo kam míří. Pak už měl jasno jak na mě, tak zahájil hru, – měl bílé: „Byls v nemocnici viď?“ (No kdo by v mém věku nebyl, – chytré zahájení) „No jasně byl, před třemi roky, v Motole“. „No a já jsem se tam vo tebe staral“ vysvětlil mi náš vztah mužík.

„Aha“ prohodil jsem neurčitě, je pravda že v nemocnici, kromě zdravotních sester, jsou i „zdravotní bratři“ – pomocný personál co vás převáží, přenáší, přebaluje a tak. Ale tohohle jsem si nepamatoval. Bylo to na mě vidět, ale reagoval bleskurychle: „Měl jsem stočtyřicet kilo a plnovous“. Zatím to hrál dobře. „Ale měl jsem raka ve střevech a uřízli mi sedumdesát centimetrů střeva. Eště krvácím z konečníku.“ Chtěl jsem mu položit celkem logickou otázku, proč si po těch letech pamatuje právě mě. Měl to ovšem dobře promyšlené: „Tebe si pamatuju, protože seš podobnej mýmu mrtvýmu bráchovi“

Já už ovšem začínal číst hru, sice jsem měl černé, ale to nic neznamená. Už jsem předvídal jeho další tah. „Hele, ty bys pro mě něco mohl udělat, něco, co by mě fakt hodně pomohlo“ zahájil útočně závěrečnou fázi hry „Byl bych ti za to hrozně vděčnej, i tam nahoře by ti to nezapomněli“ přes rameno ukázal přibližně směrem k Pražskému hradu, doufám, že měl na mysli katedrálu. Právě se chystal dát mi šachmat,- pochopitelně jsem ho kdykoliv mohl poslat do prdele, ale to by nebylo tak zábavné.

„Ty vole, počkej, to já ti povím, co se stalo včera mě“ nekompromisně jsem zaútočil. „Včera zvonek, vodevřu, do bytu mi vlítnul exekutor, všechno volepil. Měl jsem tam dva tisíce v hotovosti, všechno mi sebral. Ptám se proč to? A víš co mi vole řek? Vaše panička si vzala auto na lízing a neplatí. Já mu povidám že spolu už dva roky nebydlíme (promiň Iren, ale hra je hra). To nás nezajímá, je to stále vaše manželka a máte společné vlastnictví. Tak teď si jdu támhle půjčit vod kámoše“, ukázal jsem nahoru do Nerudovky. Šachmat!

„Ale co jsi to chtěl ty, promiň, já jsem tě přerušil“. “ No to nic, jen jsem si od tebe chtěl vypůjčit dvěstěsedumdesát korun, ve středu bych ti je sem přinesl. Tak ahoj “ pokořen jal se mužík odcházet. „Hele na, tady máš alespoň padesát“, velkomyslně jsem mu podal minci, kterou si za bezchybný výkon zasloužil. „No aspoň to“, prohodil na půl huby nevděčník.

Já v dobrém rozmaru pokračoval ve výstupu za neskutečným gastronomickým zážitkem.

Doraziv do příslušné restaurace, byl jsem Jendou uveden do kuchyně, kde mi předvedl úžasný bůček podestlaný cibulkou a mrkvičkou. Již byl nějakou dobu pečen, jevil se lehce zahnědlý. „Na, píchni si do něj“ vyzval mě Jenda a podával mi kuchařskou vidličku. Byl to takový výraz zdvořilosti, jako když vám Eskymák v iglú nabídne manželku. Jen jsem těžkou vidličku položil na nazlátlý povrch bůčku, a ona vlastní vahou zajížděla do masa. Jenda polil bůček černým pivem a vrátil ho do lůna kuchyně.

Pak jsme seděli ve výčepu a rozprávěli, zrak mi klouzal ke stropu, kde je upevněno rytířské brnění, přilbice a meč. Pohrával jsem si s myšlenkou udělat si v tom brnění selfie, to by jedna bloggerka koukala!

A to už se nesl bůček na starý dubový stůl, za kterým dříve sedávaly generace mániček. Zvolili jsme variantu s hořčicí, křenem a chlebem. Každá porce bratru tak 350 gramů. Za naprostého ticha, zapíjeje pivem, pustili jsme se do bůčku. Normálně ta silná kůže, když je vypečená, tak hezky křupe, ale je taková tuhá, zvláště pro ty co nosí zubní náhrady. Tady ta byla také alespoň půl centimetru silná, krásně zlatavá, spíše mi připomínala konzistencí rosol na ovocném dortu, dala se také jíst lžící. Funěli jsme blahem, chvíli odpočívali, chvíli pohlcovali tu rozkoš. Napadlo mne, že kdyby mne viděla dietní sestra s IKEMU, která mne varuje před polotučným tvarohem, a Pribináčka má za ďáblův vynález, poslala by mne na elektrošoky.

Byl to příjemný čtvrteční večer, sotva jsem se dovalil domů, svatosvatě si sliboval, že alespoň týden nepojím tvora a blaženě a bez problému jsem usnul.

komentářů 13

Filed under Ptákoviny

http://www.novinky.cz/krimi/326393-zlodeji-kradli-na-sokolovsku-fidorky-ve-velkem

Kam ten svět spěje! Čtu v novinách: Fidorky kradou ve velkém! Čtu na Wordpresu: Mirka celebritou v Kobylisích! Dokonce umístí svoje selfie na blog. Tedy ne že by tam vypadala špatně. Naopak! Teď jen čekám ze jí potkám třeba v Arkádách nebo na Chodově.

komentáře 4

Filed under Ptákoviny