Tak Fanoušku jak jsem Ti slíbil, píšu o našem…

Tak Fanoušku, jak jsem Ti slíbil, píšu  o našem úžasném dobrodružsví, které se kupodivu neudálo v hospodě. Nekoukej na hrubki ani na sloch, podstatné je, co se stalo a o tom píšu:

Už ani nevím kdy jsem se vzbudil a už jsem se připravoval na výlet s Edou a Jendou. Jenda mě v jednu vyzvedl  a jeho autem jsme pomalu jeli do Řeporyj k ...vděčným občanům řeporyjským, což je konec citátu na pomníku se lvem před restaurací u Trunečků, takto Edíkovu záviděníhodnému pracovišti. V restauraci, ale je to vobyčejná hospoda, místní na nás koukali stejně jako bychom přišli do zapadlé hospody někde v Tatrách a mluvili mezi sebou maďarsky. Moc jsme se nezdrželi a vyrazili již i s Edíkem vstříc dobrodružství, do lomu s podivným názvem „Na požáru“  – jako kdyby lomy byly hořlavé. Možná tenhle byl a tak si vysloužil své jméno. Hned za rohem nás Edík snaživě upozornil na psa který se tam motal. Prý v poslední době už pokousal dost lidí. Ve mně se probudil  odvěký, zakodóvaný strach ze psů, pevně jsem sevřel vyhazovák v kapse. Šli jsme ale tak nějak odhodlaně, pes to raději odpískal a zaběhl za roh. My naštěstí zašli za druhý a jali se stoupat asfaltovou cestou do mírného zalesněného vršku. Nalezl jsem si pěkný klacek jako oporu – kam se hrabe nordwalking na pořádnou lískovku. Hoši mi ji záviděli a Eda se  ji pokoušel uzmout pod průhlednou záminkou předvedení chůze jakéhosi alpského horala s jednou holí kterého údajně potkal v Alpách. Hned jak ho předvedl, hůl jsem mu odebral aby si nezvykl. Prošli jsme lesíkem a houštinami o kterých Edík tvrdil že byly  jeho dětství polem. Po prudkém svahu jsme sešli k Trunečkovu mlýnu, či spíše k jeho rozvalinám. Prý, říkal Edík, ho Truneček někomu po revoluci prodal, to byl ještě funkční a  kompletně vybavené jako mlýn. Jeden ho pak prodával druhému, až ho banka zabavila tomu kdo poslední nemohl zaplatit, ale to už byl prázdý a vybydlený. Dodnes je prý jejím majetkem. „Mít hodně peněz asi to koupím a postavím tu dům, je to na pěkném místě“ prohodil jsem ke kamarádům. Za podobného mudrování jsme došli k bývalé továrně nedaleko mlýna  – rovněž v troskách. Motalo se v nich pár šílenců v maskáčích s modely utočných pušek. „Posledně jsem tu šel“ vysvětloval Edík“ a oni křičeli „Civil, civil“ to jako potupně, aby ostatní počkali až ten smradlavý civil přejde a oni si budou moci dál nerušeně hrát na vojáky. „A tímhle po sobě střílej“, chodidlem nohy zajezdil Edík po bílých kuličkách kterých se plno válelo po zemi. Vyšli jsme z poza rohu rozpadlé továrny a na plácku před ní,  který v minulých letech byl v tuto dobu velmi opuštěn, postávalo a posedávalo na autech asi padesát plastoozbrojenců v maskáčích. Napadlo mě co by asi říkali demonstrantům s nápisy „Make love not war“.

Přehoupli jsme se přes trať a loňskou vysokou travou s řídkými křovinami jsme mířili stále výše do svahu, byl prudší a prudší, Eda stoupal jako kamzík, ale my s Jendou funěli stále víc a víc. Předstírali jsme že se kocháme okolím, ale to jen jsme popadali dech. I Edík se nakonec zastavil: “Koukněte jak to sem vůbec nepatří“   ukázal na protější svah nad kterým se ve vzdálenosti asi jeden a půl kulometru přečnívalo několik pater domů Velké Ohrady. Bylo to zvláštní ponurá krajina. Kolem nás naprostá pustina, kde by se dal točit horor, – stromy s podivně ohnutými větvemi, to asi jak na nich sedávají unavení upíři, úplně jsem viděl  umělou mlhu..kamera… jede…klapka… . Nabrali jsme sil a jali se stoupat dál. Konečně jsme dostoupali a vydali se na západ přibližně podél hrany lomu lomu. Po chvíli chůze se cesta přiblížila až k samému  okraji a dále se vinula těsně po jeho okraji.  Část lomu byla nově zatopená, z vody vystupovali kuželovité hromady zpracovaného štěrku. Stroje na drcení kamene stáli v bezpečí a suchu opodál. Chvíli jsme filosofovali jak silné stroje s tvrdými válci to musí být když drtí kámen. Později jsme přišli na to, že zase tak tvrdý kámen to není, Někde jsme našli kámeny již v rozpadu. „Ještě pár milionů let a bude hotovo“ vtipně poznamenal Edík. Ale to předbíhám. Dokochali jsme se pohledem do lomu a po jeho hraně jsme postupovali směrem k zapadajícímu slunci. Nalevo jsme měli ohradník pro dobytek tvořený dvěma nataženými dráty a na pravo prudce klesající stráň měnící se v kolmou skálu končící kamenitým dnem lomu, tak čtyřicet, padesát metrů pod námi. Přelezli jsme ohradník a já přitom myslel že krávy spěj někde zimním spánkem a že je tedy prázdný, ale Edík začal po chvíli: Jestli tady zase bude ten mladej bejček, no posledně mě nechal projít.“ „Jakej bejček?“ vyrazlil jsem se sebe současně s Jendou. „No asi támhle ten“ ukázal Edík před sebe. „Ty vole ten je za vohradou“ uklidnoval jsem se. „Za jakou vohradou? My jsme za vohradou společně s těma krávama a bejkama“. Opravdu jsem tam žádnou další ohradu neviděl a jak jsme se blížili, kravy začali mrskat ocasy a býčci hrabat kopyty. Dal jsem přednost bezpečí prudkého srázu pode mnou. Hbitě jsem se přehoupl přes ohradník a opatrně pokračoval po vnější straně a raději se nedíval dolů. „Ty vole pocem, spadneš!“ „Nespadnu, rači jsem za ohradníkem, chrání mně proti bejkům.“ „Nechrání, není tam proud hele“. „ Au, kurva je“, vyjeknul Edík když se dotknul holou rukou drátu. Ale toho bejka by to nezastavilo. „No já bych uskočil a on by sletěl do propasti“. „To by jsme si došli dolů pro bifteky,“ přidal se Jenda. Všiml jsem si, že také raději vyhledal bezpečí srázu a šlapal po úzké pěšince za mnou.

Po chvíli nás zastavilo nepřístupné křoví, byly jsme tak nuceni vrátit se do corridy. Rozproudil se hovor kolik takovej bejk může vážit. „Jeden chlap ve Španělsku mi říkal že ti bejci na corridu váží pětset až vosumset kilo. A v těchto úvahách jsme zvolna minuli stádo které o nás již naštěstí nejevilo zájem. Křoví na straně již ustoupilo a svah nebyl tak prudký a rýsovala se v něm stezka k cedulím oznamujícím že je zde lom a vstup je pochopitelně zakázán. Nedbali jsme a vstoupili.  Edík se párkrát pokusil dohodit do vody žabku ale bylo to příliž vysoko a daleko, žabka se mu převrátila a bezhlučně zmizela za okrajem lomu. Cesta nás vedla ke dále starému lomu, kde se očividně již dlouho netěžilo. Sestup byl poměrně obtížný, zejména pro Jendu který si na cestě do Thajska, již na samém počátku cesty zlomil nohu v kotníku. Právě na dně tohoto lomu jsme našli výše zmíněné rozpadající se kameny které za pár milionků let budou na prach. Edík nám prozradil že je tady jeskyně, proto se vracet  nebudem, to by bylo blbý a hlavně by to ani pořádně nešlo. Projdeme jeskyní a budeme v Řeporyjích. „A kde je ta jeskyně“ díval jsem se s nadějí k velkému otvoru ve skále. „Ta ne, ta je zasypaná, tahle je to“ ukázal Edík na dosud neviditelnou štěrbinu v zemi“. „To si děláš prdel, tam já nikdy nevlezu“ ale to už jsem mluvil jen k té štěrbině, do které Edík hbitě zajel. Asi to měl secvičené a ohromoval tím kamarády. Neochotně jsem tam strčil nohy, chytil se nad štěrbinou a vjel dovintř. Napadlo mě, že kdyby nás to zasypalo, nikdy nás nenajdou a Maxíkovi by říkali že mu beze stopy zmizel dědeček s kamarády na procházce. Nejspíš, říkala by babička Irena, se někde tak nachlastali, že je ten líh rozpustil beze stopy. Skutečně by se  rozeštkala, až by zjistila kolik má po mě vdovský důchod.  Ale docela to šlo, štěrbina se hned přijatelně rozšířila do vytesané jeskyně. Byla tam tma a po zemi kameny, v jeskyních už to tak chodí. Edík svítil před sebe nějakou bledulí, já dával přednost klacku, kterým jsem opatrně prozkoumával nejbližší okolí. Postupoval jsem dopředu ke světlému jasnému vchodu, vzdálenému asi padesát metrů a Edík úslužne svítil tou bledulí pod nohy Jendovi. Otočil jsem se dozadu na chlapce a zjistil že  od vchodu je světla dost, jasně jsem viděl hochy jak šmátrají před sebou. Bylo to divné, asi se to světlo lomem ve skále nějak ztrácelo. Vůbec mi nepřipadalo při pohledu dozadu, že je tam tma, sotva jsem se otočil ke vchodu, téměř nic jsem neviděl.

Dostali jsme se ven na malé prostranství vylámané ve skále, za námi potemělý tunel s malým světílkem v dálce, kolem nás vytěžené údolíčko. „Můj děta tady pracoval, chodil jsem s ostatníma chlapama, nosili si bandasku s kafem a chleba“ pochlubil se Edík. Zašli jsme do dalšího tunelu, už umělého, zřejmě to byla úzká průrva kterou obezdili a nahoře udělali klenbu z kamenů a cementu. „Je to tady jako v tom tunelu ve Švýcarsku pamatuješ?“ obrátil se na mne Jenda. „Můžou to bejt tak dvacátý léta“. A opravdu, když jsme vylezli, nad tunelem byl hornický znak, obvyklé Zdař bůh a letopočet 1930. Přímo z tunelu jsme vyšli na prašnou asfaltku. Nalevo byl vjezd do lomu se staženou závorou a napravo jsme vidělí pár domků a nějaké hospodářství. Po protilehlých stráních byli rozsety první domky Řeporyj, vydali jsme se k ním. „Tohle hospodářství je nějakýho B. tvýho jmenovce, patřej mu všechny pole v okolí a nechce je prodat, žije s evropských dotací na zemědelství“. „Viděl jsem tu obrovské stroje takové  s koly a pásy“, pokračoval Edík. „No, mi vidíme akorát starého osla a támhle tu historickou mlátičku, asi už je teda prodal a toho osla nikdo nekoupil“. Osel byl asi zvyklý na obdiv davů protože se postavil k plotu a zvědavě pomrskával ocasem a sledoval obrovskejma moudrejma vočima co z nás vypadne. Z nás nic, ale z něho,  -vysral se a znechuceně odešel. Zřejmě si myslel něco o držgrešlích, byla tam již od minula velká hromada hoven. „Asi je to místo kde nic nedostává, tak se tam alespoň vysere a jde po svých,“ konstatoval Jenda. „Jo a támhle je taková opravna, jako karosárna“ ujal se opět své průvodcovské role Edík, tam asi v noci zmizelo dost aut. „No jasně přivezou ho a za pět hodin je rozebraný“ přihodil své moudro Jenda. Jeden můj známej z Německa jezdil do Čech pro náhradní díly, prej tam u nich náhradní díly na nový auta nejsou“

„Jednou tady se jela ralley, a ten B. zablokoval silnici traktory, protože mu lidi šlapali do do pole a bylo po ralley“ pokračoval v průvodcovském výkladu Eda. „No jasně já si vzpomínam, zabili tam ňákýho kluka“ vzpoměl si Jenda. „Jasně to bylo támhle“  ukázal Edík někam za kopec, já se momentálně vůbec neorientoval. „To byl syn mýho kámoše a on hned v lednu po tom umřel na raka“ pokračoval Edík. „Toho jsi viděl furt s cigaretou“ naznačil Edík velmi plasticky gestem ruky i obličeje jak moc hodně ten kámoš kouřil. Edík při tom vypadal tak strašně, že jsem byl rád že jsem už dávno přestal kouřit. I na Jendovy byla vidět určitá váhavost, jako by chtěl přejít výhradně na doutníky. Pak mu v obličeji přeběhl výraz typu – trochu to omezím. Sešli jsme ke křižovatce v dolní části Řeporyj. Procházela nám tu nad hlavami trať na viaduktu, pod nohama tekl potok a zprava se napojovala ulice Mládkova od Trunečkova mlýna. Potok doslova tekl pod nohama, šli jsme po roštu, asi z umělé hmoty jak poznamenal trefně Jenda, položeném přímo nad potokem. Před křižovatkou jsem chlapcům vyprávěl prastarý příběh, tak prastarý že si ani nevzpoměli, kolikrát jsem jim ho už říkal. Byl to příběh o mně a Vencovi J. jak nás málem přimáčkl nákladák s mohutným přívěsem. Naštěstí jsme tam už pár vteřin nebyli, tak že jen povalil plot. Kamarádi mě opět ujistili že jsem měl moc velký štěstí a Jenda si vzpoměl na slavnou přestřelku v těchto místech, kdy při střelbě na neozbrojeného zloděje a feťáka se vzájemně, kromě toho nešťastníka postřelili i policajti mezi sebou. „To jim, přeju blbcům“ za našeho souhlasného pokyvování prohodil Jenda. „Tady v Řeporejích byl takovej feťák, a ten dycky u někoho zazvonil a držel nůž u krku svý starý, jako že ji podřízne když mu ten obzvoňenej něco nedá. Když pak obešel postupně celý Řeporeje a všichni už ho znali a nic mu nedávali, ať prej si tu krávu klidně podřízne, tak si hodil mašli.“ „A to nevěděl nic o migraci pracovní síly?“ přerušil jsem Edíkovo vyprávění „dyť moch klidně začít na Malý Vohradě ta je přece taky dost velká?“ „A to byl ten, kvůli kterýmu se ty policaji postříleli a pozatýkali mezi sebou?“ položil Jenda doplňující otázku. Ale né, to byl jinej. „Kurva tady je to samej feťák“ podezíravě jsem pohlédl na Edíka. „Tahle ulice se jmenuje Ebrova“ snažil se Edík změnit tema rozpravy „ to byl řeporyjský starosta“. „Jednou jsme u nás v hospodě hráli karty, neměli jsme nikdo víc než osum panáku a zjistili jsme, že máme všichni v rodině nějakýho Ebra“ pokračoval Edík. „No jasně starosta prcal všechny ženský v Řeporejích, proto jsou tu všichni degeni“ zhodnotil Jenda na závěr naši etnografickou diskuzi. Blížili jsme se k hospodě, což se projevovalo tím že někteří Edíka srdečně zdravili a jiní někteří – patrně dlužníci – dělali že Edíka nevidí. „Jestli nepřineseš večer to kilo, tak se můžeš napít z louže u pomníku, co tam nachcal lev“ vlídně napomínal Edík provinilce, kteří takto napomenuti hambili se a klopili oči. Způsobně rozprávěje, dospěli jsme k Jendovu autu, kde jsme výlet prohlásili za ukončený a povedený,  poté, kromě Edíka, odjeli do Jinonic.

Napsat komentář

Filed under Z deníku gastrosexuála

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s