Venuše v přechodu.

 

Ráno 6.6.2012, tedy hodně brzy ráno, jsem postával v koupelně, hlavu ve střešním okně, na očích papírové brýle s Cabourgu, které jsme je s Mirkou tak pracně sháněli. Sledoval jsem Venuši v přechodu. Hlavou mi běžela vzpomínka na horečnou chůzi s Mirkou po promenádě Marcela Prousta, s několika bankovkami tehdy ještě franků v rukách.

Messieurs…lunettes….éclipse… jurodivá Mirka s běsným výrazem a vztyčenými bradavkami poutala zájem galantních Francouzů, kteří ale, když zjistili, co chce – vidět zatmění, odvraceli se a krčili ramena, snad proto, že nemají rádi komplikované ženy.

Takto oslovujíce Francouze i Francouzky, zcela jistě jen Francouze i Francouzky, protože jiná národnost se v ospalém Cabourgu nevyskytuje, jsme došli až Avenue de la Mer.  Mirka, tak jak byla, v průhledné blůzce, nějakém sárí, ale možná to byl ručník, nedbale narychlo obtočený kolem boků a v plážových sandálech vstoupila do luxusní optiky. Hledal jsem  jiný výraz než luxusní, ale nakonec jsem ho tam nechal, protože to slovo Mirka zbožňuje. Vlastně zbožňuje i luxus samotný, ale jak ji znám, klidně se bez něj obejde a rozhodně pro ni není nikterak podstatný.

Dámy v optice si ji měřily  s pozdviženým obočím. Jistě si mysleli že je zde omylem. Byla to pravda. Ale Mirka je Mirka a proto, aby řeč nestála, jen tak bezděčně ukázala na luxusní značkové sluneční brýle v ceně týdenního zájezdu do Egypta. Užaslé prodavačky se podlézavě přihrbily a nastrčily Mirce strojek na kreditku. Teď zase užasla ona, něco takového je jí vzdálené a zbytečně komplikované. Zalovila rukou pod průhlednou  blůzkou, někde v úžasných krajinách kolem  břicha  a pohodila na prodejní pult vulgární hotovost.

Já divák jen smutně konstatoval že další dny asi budeme o hladu, mě tedy moc peněz už  nezbývalo. Venku moje skrblická duše hučela do Mirky kolik hektolitrů vína ,ústřic, klobásek a kořalky právě zmarnila. „Milane, prostě jsem je potřebovala.“ „Tyhle? Značkové?“ „Ano přesně po těhle jsem toužila.“ Nějak jsem se srovnával s nacházející bídou, Mirka mezi tím koupila ty správné papírové brýle na éclipse a rázným krokem normanské venkovanky zamířila k domovu.

Kolem poledne jsme již seděli na balkoně jak v loži, popíjeli víno, ochutnávali paštiky a mořské potvory a očekávali úžasnou podívanou téměř konce světa.

Teď, dodatečně a s odstupem, si uvědomuji jak velkolepé divadlo to bylo. V krásném domě, v Cabourgu, na břehu kanálu La Manche, před námi ohromné klenuté jeviště, – pláž, moře, obloha a slunce.

Dole pod námi, na břehu, dav lidí s připravenými brýlemi, pompiers bez brýlí, to kdyby někdo při tom konci světa potřeboval pomoc.

Upíjel jsem červené a pochybovačně sledoval oblohu se zářícím sluncem. Nějak mě to připadalo nemožné že  za chvíli bude tma.   

Moře, v Normandii vždy neklidné, se natáhlo do klidu, jak deka na posteli, i všude kolem nastal nenadálý klid, jen někde pískl pták jak ráno před úsvitem. Zablikalo veřejné osvětlení a rozsvítilo se. Zničeho nic  jsem ucítil zhoupnutí žaludku na gigantické kosmické houpačce. To jak se spojili gravitační síly slunce a měsíce, aby nám předvedli jak jsme nepatrní. Padl soumrak a na to hned tma. Kosmické zákony neúprosně fungovaly, nehledě na naše představy a přání.

 Rychle jsem se napil bordeaux, v tu chvíli jediné jistoty. Konec světa ale již končil, někdo daleko od nás, v nepředstavitelném chladu a prázdnotě znovu rozsvítil den, světla veřejného osvětlení zhasla fotobuňka  a mě vyhládlo.    Užasle jsem se rozhlédl po balkonku, mé krásné spolustolovnice uždibovali mořské potvory a živě konverzovali. Malý Andrášek měl na očičkách papírové brýličky z kovovými skly speciálně před chvílí zakoupené maminkou, zíral  do již ničím nestíněného slunce a v ručičce držel nezbytný kečup. Světodějná, ne kosmodějná událost ho asi ovlivní na celý život, až ho potkám musím se  zeptat, jestli si na to vůbec pamatuje.

„A Milane už bude to zatmění?“ „Co budeme jíst k obědu?“ Obrátila se na mne Iren. „Andrášku, půjč mi na chvíli ty brýličky, taky se podívám na  zatmění“, natáhla ruku Mirka.

No možná to takhle úplně nebylo, ale Iren by to takhle nějak vyprávěla. Příští úplné zatmění slunce už popíši jak bych to vyprávěl já.

Mezi tím už Venuše důstojně přešla Slunce, sice jen jako malá tečka, ale s velkou parádou. Já zavřel střešní okno, opustil vyhřátou koupelnu, vzpomínky a spící Iren a vydal se dolů do Prahy Venuším vstříc. Náš svět zatím trvá a trvá.

1 komentář

Filed under Uncategorized

One response to “Venuše v přechodu.

  1. A letos ve Francii, líčí Oleg na balkónku, hladina se totiž náhle na chvilku taky vyhladila, jak tehdy při zatmění měsíce se temný oceán zastavil, jak ptáci utichli, jak ztichlo celé pobřeží, a lampy se začaly samy rozsvěcet…
    „Vždyť si tu tehdy nebyl,“ namítám vyděšeně, vždyť si tehdy pozoroval to zatmění v kobyliské restauraci Na vyhlídce.
    „A jo, Tys mi to tehdy líčila tak sugestivně, že jsem se do toho tak vžil…“

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s