Ostrovy na konci spotřebního řetězce.

Češi hodně třídí odpad. Jednak jsem to četl a jednak to vidím z okna. Přímo před domem máme barevné souostroví kontejnerů, tak to přeci musím vědět. Už jen proto, že pečliví třidiči i v půl druhé ráno vhazují lahve všech alkoholických tvarů a jejich řinčení mě probouzí. Jestli třídí v noci i papír nevím, není tak hlučný. Rád pozoruji  třidiče ze střešního okna. Jsem téměř neviditelný, ale vidím. V podvečer přichází soused, moc slušnej člověk, takovej tichej. Několikrát se plaše rozhlédne a do zeleného kontejneru vhodí pár dvoudecových placatek, asi od fernetu, takhle na dálku to nepoznám. Za co se stydí? To já, já odhazuji lahve od alkoholu v pravé poledne, ať to tříská, ať sousedi viděj jak se chlastá liga.

  No i když bejvávalo, už to není vono, chlastat už nesmím, jen dvě, tři sklenky vína nebo nějaké to pivo. Pan doktor mi to zakázal. Ale zrovna nedavno, stojím u kontejneru, v igelice pár prázdnejch lahví. Co čert nechtěl, kde se vzal tu se vzal – pan doktor. Odhodil si svoji lahvičku, já raději čekal, na nohou rozšlápnuté pantofle, pokecané, vytahané tričko a tepláky, jak říkám mám to před domem, čekám až tochu poodejde. Taky mohl dodržovat diskrétní zonu. Už to vypadalo blbě, tak hodím první, hodím druhou, pan doktor  zpozorněl, naslouchal, hodím třetí, čtvrou, doktor znalec, jen pokýval hlavou,  nepochybně  rozpoznal typický třesk fracouzských lahví, Bordeaux ročník 2009. No, bylo mi to trochu žinantní, ale co má co poslouchat co já chlastám.  Ale v povzdálí jsem zahlédl   dědka, celej se klepal nedočkavostí, už už na ulici vysypat doktorovi svoje obtíže a ušetřit regulační poplatek. Pochopil jsem doktorovo  postávání u kontejnerů. Ale dědkovi se nevyhnul, ten vytrval a počkal si, až k němu doktor  zvolna dojde.  Sice jsem neslyšel co mu říká,  ale podle dědkovi pantomimy  šlo asi o hemeroidy.

  Jiný soused kterého rád pozoruji zase tpí obsedantní potřebou pořádku. Hezky všechny kontejnery srovná do jedné linie, má ale problém s tím malým na kartony, neví jestli ho srovnat podle zadní linie nebo přední linie těch větších. Stojí tam v teplákách a přemítá. Zkouší. Odchází nespokojen s takovým zadumaným výrazem ve tváři. „Ty Miloši, to seš hodnej že to rovnáš a uklízíš“ nasadil jsem mu brouka do hlavy nedavno, „ale neměl bys je seřadit podle velikosti?“ „A taky barevné spektrum má jiné pořadí barev než  je pořadí barev těch kontejnerů.“ Miloš sice není žádnej duševní titán, ale zadíval se na mne podezíravě a já na to, abych dodal svým slovům váhu, sebral  ze země plastovou lopatičku na zmrzlinu a hodil ji do příslušného kontejneru. Ve tváři jsem při tom udržoval výraz  zřízenece pohřebního ústavu, jako že to myslím vážně. Milošův zadumaný výraz se prohloubil. Brouk byl na místě. Už se těším, až z bezpečí střešního okna budu sledovat  Milošův zápas s nesnesitelnou nepravidelností jeho světa.

  Ostrovy navštěvují i intelektuálové. Furt mi bylo divný co ti poměrně slušní pánové hledají v kontejneru na papír. Knihy. Opravdu knihy. Netušil jsem že existuje bytost, která je schopna odložit knihu do kontejneru. Ale už tam taky hrabu, mezi nejlepší úlovky patří  „Širé pláně Rusi“ od Bezuchova-Pazdeřina, to například.

  Taky mne dojal  dědek vod rybníka, co mi vysbírává houby v Doubkách, – hledá v kontejneru noviny s nevyluštěnejma křížovkama. Chtěl jsem mstivě postávat  před modrým kontejnerem a všechny nevyluštěné křížovky ve vhazovaných novinách luštit. To jako za ty vysbíraný houby. Ale už sotva pajdá, ten už mi moc hub nevysbírá. Tak ať si luští. Mimo to mne zdržovalo v luštení heslo do křížovky „pohlavní styk na tři“. Příliš mnoho možností a cudný křížovkářský slovník ani muk.

  Jo a predátoři zelených kontejnerů. Někdo by řekl bezdomovci, ale to by se šeredně mýlil. To nejsou bezdomovci. Na rozdíl od nich mají v očích odhodlaný výraz, svůj cíl, svoji Ithaku. Už už vidí její kouř, tam v dálce čeká Penelopé s Telemachem.  Jen ta tekutá Kirké je nechce propustit. Jednou doplují. Navigare necesse est. Je jim to vidět na očích.  Kráčejí odhodlaně, žádné rezignované šourání. Na zádech cinkající batoh, v ruce něco, takový  silný drát, na konci podivně zkroucený. Těch experimentů co museli provést, těch integrálu co bezděky spočítali  než vystihli tu správnou křivku svého nástroje.  Roznožmo, špičky od sebe, postaví se na spodní vystouplou hranu kulatého kontejneru. Zkoumavě zanoří obličej do kulatého otvoru se stejnou vášní s jakou sledoval Jacques Piccard hlubiny Mariánského příkopu kulatým okénkem svého batyskafu Trieste. Pak hbitě, úspornými gesty, zanoří svůj nástroj  s nepopsatelným koncem do kontejneru a jedna zálohovaná lahev za druhou končí v batohu dříve než se vzpamatují.

Ano Češi třídí. Jsou prý nejlepšími třidiči. Je to pravda, mohu o tom podat svědectví. A nevracejte lahve.

1 komentář

Filed under Uncategorized

One response to “Ostrovy na konci spotřebního řetězce.

  1. Naprosto dokonale výstižné, pravdivé a samozřejmě humorné!

    O tom, že Češi jsou ve třídění odpadu opravdu mistři, jsem se přesvědčila i já opět letos ve Francii. Tam se netřídí vůbec.

    To prý proto, že se tím zachovávají pracovní místa pro nezaměstnané.

    Odpadky prý projíždějí pásem a tam je ti šťastní zaměstnaní třídí před konečným zpracováním.

    Já dnes čekám na soumrak, abych do plastu nacpala bazén (s pomocí Andrého, samozřejmě), v kterém jsem v první polovině léta plula denně dokola jak stříbrná rybka..

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s