Co to asi četl, proč se vlastně nikdy nezeptám? A jak to vypadá na francouzském trhu v Čechách?

 Již od rána jsem byl vystaven útokům Iren, že nikam nechodíme, že jsme furt doma. Tušil jsem, že se za tím skrývá nějaký úmysl. Taky byla sobota, asi bychom někam vyrazit měli. Vypustil jsem opatrnou sondu: „No a kam bychom tak mohli jako jít?“

Předem promyšlená odpověd nezněla tak špatně: „Na Kampě jsou francouzké trhy“. Jako frankofilovi z donucení mi hned docvaklo, že 14. července frantíci slaví masakr u příležitosti stržení fešáckého kriminálu pro šlechtice. Francouzké trhy, tam bývají klobásy, chutní bezobratlí a hlavně dobré víno.

Skoro nadšeně jsem souhlasil. Iren okamžitě zahájila intenzivní přípravy k odchodu. Nevrle se tvářící čivavu jsme vytáhli s pelechu a odvlekli ssebou. Téměř jsem si ani nestačil prolistovat sobotní noviny, spálil si patro kávou a už jsem se nacházel v metru s Iren a čivavou.

Trh byl skvělý, nějaký frantík tam roztomilou češtinou vyzíval obecenstvo aby ochutnávalo, bavilo se a užívalo života. To frantíci fakt uměj, máme se od nich co učit. Já nejprve ostražitě prošel trhem a vybíral očima vhodné lahůdky ke konzumaci. Už ani nevím jaké jsem si to dal bílé víno, v tom vedru by červené nebylo ono. Usrkával jsem bílé ze zálohované skleničky, sice jsem si mohl dát víno do kelímku, nejsem snob, ale už to není ňák pro mne, ta sklenka je taková noblesní a hlavně udrží chlad. Víno bylo, jak mne prodavač informoval, odněkud s jihozápadní Francie.

Iren si zatím našla místo u stolku a lačně srkala ústřice,  čivava konzumovala nějaké zbytky se země. Asi to byla jen zelenina, protože do toho párkrát rýpla čenichem a nechala být.

Vydal jsem se ještě pro jednu sklenku bílého a něco k zakousnutí. Vypátral jsem stánek s grilovanou zeleninou a kozím sýrem. Udržuje rovnováhu s táckem sýra a zeleniny, dobalancoval jsem ke stánku s vínem. „Pane to máte ale sklenku z jiného stánku“, tu tam musíte odevzdat, vrátí vám zálohu, tady mi tu zálohu dáte a já vám načepuji víno do naší sklenky“. Na bezstarostném francouzském venkově mi záda ofoukl studený průvan z české kotliny. Uspěšně se mi podařilo inkasovat zálohu za vrácenou sklenku a naplnit skvělým vínem tu druhou, již správně zálohovanou.

Jak jsem tak udržoval rovnováhu s vínem v jedné ruce a grilovanou zeleninou a kozím sýrem na tácku v druhé ruce, ani jsem nehledal Iren a usedl k prvnímu stolku  kde bylo volné místo. S chutí jsem se pustil do jídla a usrkával vychlazené bílé. Hudba teď nehrála, asi měli přestávku. Jen jsem z reproduktorů slyšel takové nějaké nechutné pochrochtávání a jakoby mlaskání. Všiml jsem si, že hovor kolem zvolna utichá, hodující se zaposlouchávají do těch podivných a přesto mě povědomých zvuků a dívají se k našemu stolu. Moji spolustolovníci nenuceně konverzovali a já když si sedal, měl oči jen pro svůj tácek a nevšiml si, že je to stůl pořadatelů. Ale bezstarostným Francouzům to bylo očividně fuk. Tak proto asi ty pohledy, usuzoval jsem mylně. Klidně jsem se tedy znovu sklonil ke své zelenině a vychutnával její skvostnou chuť. Chrochtání a mlaskání z reproduktorů zesílilo. Přestávka skončila, Francouzský pořadatel zvedl osudově citlivý a zapnutý ruční mikrofon, který ležel v bezprostřední blízkosti mého tácku. Já si ho při mé hlučné konzumaci ani nevšiml. Mlaskání a pochrochtávání ozvučující celý trh rázem ustalo a Francouz nás milou češtinou se silným a sympatickým přízvukem opět vyzval k ochutnávání vína, dobré náladě a lenošení pod rozloženými slunečníky.

Ještě párkrát jsme s Iren prošli trh, několik maminek mne při tom  ukazovalo svým dětičkám a důrazně při tom vrtělo hlavami. Nic nového jsme již neobjevili, času bylo ještě dost vydali se tedy pěšky přes Kampu k domovu. Iren šla na odpolední, tak když jsme dorazili na Smíchov zkontrolovali čas a  sedli jsme si před kostelem sv. Václava na volnou lavičku.

Už když jsme přicházeli, všiml jsem si chlápka co seděl na vedlejší lavičce. Asi bezdomovec, vedle sebe naditou umolousanou tašku, ale hlavně, četl dopis. Dneska má každý emailovou adresu, jen bezdomovci zřídka. Protou čtou dopisy, a my domovci čteme emaily. Jak jsme přicházeli, koukl jsem mu přes rameno, byl to dopis psaný modrým inkoustem, už očtený – podle pomuchlaného papíru a rozmáčených písmen. Četl zřejmě již poněkolikáté, ale přesto soustředěně, nás si ani nevšiml. Kdo mu to mohl psát?  Manželka, – odpouštím ti vrať se… Nebo dcera? Tati dostala jsem se na gympl, kde pořád si? Možná máma – promiň že jsem tě blbě vychovala, ale jestli chceš tak přijeď, můžeš bydlet u mě? Taky to mohl být bludný genius a číst svůj traktát o pravdivosti teorie strun, být  to mohl i naprostý blábol zmateného mozku.

To už se ale nikdy nedozvím, zůstane to navždy tajemsvím ke kterému se budu vracet když nebudu moci usnout. Proč jsem se ho sakra nezeptal, už ta kompozice jeho posedu na lavičce – jak od Rodina, ten zájem, to soustředění na četbu. Že mě to hned netrklo, určitě to bylo nějaké poselství nebo znamení, jehož obsah a smysl se nikdy nedozvím, – další promarněná šance poznání.  Ani už nevím jak vypadal, už bych ho nenašel. Tohle všechno  mne napadlo pozdě, Iren šla do práce a já seděl v autobuse na cestě domů. Budu příště jiný? Všimnu si těch otázek? A co znamení, nepřehlédnu je?

 

komentářů 8

Filed under Z deníku gastrosexuála

8 responses to “Co to asi četl, proč se vlastně nikdy nezeptám? A jak to vypadá na francouzském trhu v Čechách?

  1. Se stejným zájmem zkoumám hřbety Tvých knih.

  2. Já vím a budete počítat ovečky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s