Všechny změny jsou k horšímu, s Reflexem je to némlich to samý.

 Vedle pálení žáhy je, díky bohu, nasraná Iren zatím to nejhorší co mě po ránu může potkat. Rozčileně gestikulovala, noviny v jedné a čaj s mlékem v druhé ruce. „Porušujou mi rituál!“, tohle moudro má ode mne, „nedorazil Reflex, abych si ho přečetla v posteli! Jestli nedorazí do půl osmé, hned tam zavolej, ať ho koukaj navalit.“

   Ještě zcela neprobuzený jsem zaprotestoval: “Nebudu po ránu hledat žádné číslo, najdi mi ho!“ Marně jsem doufal že jí to odradí a mezi tím Reflex dorazí. Zapomněl jsem, že Reflex je u Iren pudová záležitost, čte i tu papírovou nálepku na ochranném přebalu. Když jsem zalézal do sprchy, Iren vytrhla zcela prázdnou stránku z mého nového nepoužitého bloku a uprostřed stránky o velikosti A4 napsala úhledným, přesto však zlobou roztřeseným písmem číslo na zlovolnou distribuční společnost.

Ranní kontrolu při odchodu jsem kromě mobilního telefonu, průkazky, prášků, řádného dopnutí kalhot a nasazení zubní protézy rozšířil i o kontrolu kaslíku (tak říkáme poštovní schránce v Jinonicích). Reflex nikde.

Rozhořčeně jsem vytočil Iren předepsané číslo, plechová huba něco zamumlala, hned jsem měl na lince živou operátorku. Působila svěže a vysmátě, – je těžké tohle umět do telefonu. S opravdovou a nelíčenou radostí se mě zeptala co pro mne může udělat. Asi dojedla skvělou koblihu. „Takhle na dálku nic“, ale myšlenku jsem zbaběle nechal nevyslovenou. Způsobně jsem se přestavil a vysvětlil, že jsem nedostal ráno Reflex. Slyšel jsem jak se nadechuje. „Já vím, je teprve půl osmý a pět minut, ale von chodí s ostatníma novinama a ty jsem dostal, proto volám tak brzy“. Nadechovala se ale škodolibě. S těžko potlačovanou radostí v hlase mi sdělila že od 1. října převzala distribuci Česká pošta.

V duchu jsem si představil ty fronty na poště. Tohle nestíhaj a ještě si přibíraj roznášku novin?  Přes to, že jsem doma, ani se neobtěžují zazvonit a rovnou my fláknou do kaslíku (vysvětlení – Jinonice – viz výše) příkaz ať si vyzvednu zásilku na poště.

„Chcete na ně číslo?“, nasnídaným hlasem přerušila mé úvahy operátorka. „Ano, děkuji jen okamžik, podívám se jestli mám tužku, jsem na cestě do práce“. Pravým ramenem jsem přirazil mobil k uchu a začal se oplácávat oběma rukama, pátraje kde mám tužku. Zezadu jsem asi působil jinak, – předešla mne nějaká paní a ustaraně se na mne otočila. Patrně jsem vypadal na začínající padoucnici.

Všiml jsem si škodolibé vlastnosti tužek. Když ji nepotřebujete, vyteče vám na košili nebo vás píchne při posazování. Jak ji potřebujete, dovedně se skryje!

Dnes to byl ten druhý případ. Uvolnil jsem ztuhlé rameno: „Tak já tu tužku nemůžu najít“, slečna operátorka tam kupodivu ještě byla. „Nevadí, já vám to číslo nadiktuji  je docela snadné“.

Operátorka na lince ČP ještě nebyla nasnídaná. Možná ano, ale asi měla oschlou koblihu a marmeláda jí vyhřezla na nesprávnou stranu. Alespoň tak zněla. To se kupodivu učit nemusíme, to nám jde tak nějak samo od sebe, ta nasranost v hlase.

Předstírala ochotu mi pomoci. Vysvětlil jsem jí problém s Reflexem, i to proč volám tak záhy. „Počkejte prosím, podívám se do seznamu jestli to distribuujeme…?; Tak bohužel pane, v seznamu to nemáme“. „Ale já jsem před chvílí mluvil s předchozím distributorem a ten říká že ano, že ten časopis distribuuje od 1. října Česká pošta“. Nedal jsem se odbýt. „Jo on je to časopis?!“. Pochopil jsem, jakého mám doma duševního titána. „Tak časopisy chodí během dne jako normální zásilka“

Zalitoval jsem Iren. Sbohem krásná rána s kávou a Reflexem! Poštovský panáček nám poněkud zbytněl a zlenivěl! Privatizaci na něj! Už to vidím – v kaslíku (víte už co to je?) – ráno lístek, že si můžeme dojít na poštu pro Reflex, tam dvě až tři fronty, ta kterou si vyberu bude bezpečně nejpomalejší, a až budu tak tak na řadě, baba přede mnou vytasí dlouhý seznam firemní odesílané pošty.

„To ale není změna k lepšímu“ s rostoucí nelibostí jsem resignovaně sdělil operátorce. Genialita její odpovědi mně vyrazila dech: „No pro odběratele ne“.

komentářů 8

Filed under Uncategorized

8 responses to “Všechny změny jsou k horšímu, s Reflexem je to némlich to samý.

  1. My kupujeme každé pondělí u Číňánka Respekt a odebíráme přes Ori NATIONAL GEOGRAPHIC.
    Do kaslíku, v Kobylisích taky máme kaslíky, se nám nic nevejde, máme ho takovej maličkej, navíc nejde ani zavírat a dostane se k němu jen zkušená pošťačka, co se vyzná v naší břečťanové džungli.

    Ať čte Irenka k rannímu čaji s mlékem Milana Lecha Vidoulského. ( V noci jí vždycky něco napínavě humorného napiš, i obrázek můžeš vložit…)

  2. V tomto článku, svědčícím o dokonalé symbióze dvou rozkošně sžitých lidí do jediného páru, se nachází jedna, leč stěžejní, chyba.

    Přídavné jméno „nasraná“ naprosto neodpovídá způsobu, jakým Irenka vyjadřuje, s roztomilostí jí vlastní a Tvou mimikou v její krásné tváři, nelibost nad čímkoli, i tedy nad porušováním ranního rituálu.

  3. Navrhovala bych tedy:

    Vedle pálení žáhy je, díky bohu, roztomile rozkošná nelibost Irenky zatím to nejhorší, co mě po ránu může potkat.

  4. Náhodou nedávno, ale na tom stejně nezáleží.

    Napadlo mě, viděls Ty vůbec někdy skutečnou nasranou ženskou?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s