Napříč Petřínem

   Znám lidi, kterým se bude název mého příspěvku dost obtížně vyslovoval. Ale k věci, vzdor mým cholesterolovým  dietám jsem dostal nezřízenou chuť na opravdovou ovesnou kaši s medem a skořicí. Abych nechodil ke kováříčkovi, šel jsem rovnou ke kováři, v tomto případě se jmenoval Mark and Spencer a koupil si krabici pravých nefalšovaných anglických ovesných vloček. Večer jsem si hezky všechno nachystal, nastřiženou krabičku s vločkami, polévkovou lžíci na odměření vloček, rendlík, med a mletou skořici. Nemohl jsem najít vhodnou odměrku na mléko, ale stará Maxíkova dudulahev má také obstojnou  stupnici.

   Iren se zájmem pozorovala mé pečlivé přípravy. „Udělej mi ráno taky.“  Neradostně jsem přikývl. Je to komplikované, ten rendlík není velký, může překypět. Sice si můžu vzít větší, ale ten není tak úhledný.

   Příjemně hladov jsem šel spát. Ráno, naplněn optimismem jsem se vymrštil, – no to ne, rychle vstal s postele a připravil kaši. Odstavil jsem ji a než jsem vlezl do sprchy, křiknu na Iren že kaše je hotová. Sotva lezu ze sprchy, ve dveřích Iren, s gestem žebračky z Kalkaty natahuje ke mne ruku s talířem. „Běž si nandat, ať vím kolik zbude.“ Aby dodala svým slovům důraz, byla zcela nahá, až na pár kapek ovesné kaše kolem úst a na bříšku. Byl jsem tvrdý. Morálně. „Přines mi župan“ neobvykle ochotně doběhla do ložnice pro župan. Natočil jsem se k ní zády a zapažil, jako aby mi ten župan navlékla. „Nemůžu, držím ten talíř“ směrovala mne nedočkavě Iren ke kaši. Nahlédl jsem do rendlíku, moc toho tam už po ní nezbylo. Nalil jsem si kaši na talíř, zbytek jsem vyškrábl do talíře Iren. Měla toho tak pro čivavu. Po krátkém dohadování a šermu lžícemi jsem svůj talíř dochutil medem a skořici a raději rychle zkonzumoval. Iren si vzala svoji druhou porci do postele spolu s ranními novinami a temně odtud komentovala halasná zatčení.

   Nabit energií, rozhodl jsem se opakovat včerejší přechod Petřína. Do batohu jsem hodil několik jablek, úžasnou knihu Balkán 1804-1999, autor M. Glenny (ale myslím, že je to pseudonym, po tom, co v knize píše o Balkáncích, se ani nedivím) a vyrazil dolů Hutmankou na 176. Dorazil jsem včas, vmáčkl se vedle nějaké paní a začal poklimbávat, teplá kaše hřála v břiše. U Spiritky jsem se probral krásou, měkké světlo právě nasnídaného slunce vytáhlo z Prahy to nejhezčí, vrásky taktně potlačilo. Připadal jsem si jak na zájezdu v Itálii, natočil jsem se, abych lépe vychutnal tu krásu, a lehce jsem se k té paní přimáčkl. Asi se jí to líbilo, nebo jsem se nepřimáčkl dost. Škoda, že tu nebyla Iren; patrně funěla blahem v posteli s plným břichem kaše.

   Vystoupil jsem na Strahově a nechal nevidoucí dav přeběhnout na další autobus. Přitahován magickou podívanou mířil jsem napříč dlážděnou plochou ke kamenné zídce. Za ní už byl jen prostor, slunce a krása. Vlastně ne, pode mnou vedla ještě jedna cesta a podél ní ještě jedna zídka, a tam se kochala ona. Jeptiška. Prostý hábit, v ruce klíče, stála tam rovná jak kostelní svíce. Já se chvíli údivem přestal kochat a pozoroval ji, – opravdu se kochala. Připadalo mi to takové nepatřičné, možná drobně hříšné. „Ten váš Šéf ale umí panorama co?“ chtěl jsem na ní zavolat, ale zůstalo jen při myšlence. Dal bych život za fór, ale teď mi to připadalo takové menší. Přesto mne slyšela. Plaše se ohlédla. Jen záblesk úsměvu, víc jsem neviděl.  Nacvakal jsem na mobil pár fotek, ostentativně směrem od ní. Ještě poslední pohled na Prahu, konec rozjímání a každý jsme vyrazili po svém.

   Zvolil jsem cestu těsně pod hranicí Petřína, nefalšovaná lesní cesta mě zavedla mezi pískovcové skály. Těsně před tím, než zmizel mobilní signál, mi sms z banky oznámila, že na účtu toho moc nemám. Škoda, pár kroků a nevěděl jsem to. Dorazil jsem spletí cestiček ke zvláštnímu pomníku, který připomínal zhruba toto: V letech 1885 – 1897 zde Vojta Náprstek hostil školní mládež. Jak jako, to tu měli mejdan celá ta léta? Nebo postupně o jarních prázdninách? Kluci lezli po stromech, vyspělé žákyně se tlačili kolem nebohého Vojty? Co se podávalo? Na každém správném pomníku by mělo být zevrubně vytesáno podrobné vysvětlení. Možná mne doplní nějaký emeritní průvodce. Nebo průvodkyně.

   Zbystřil jsem. Časově se orientuji podle zvonů ze Strahovského kláštera. Tři údery na tři čtvrtě mne zastihnou zpravidla někde na petřínské vrstevnici, čtyři údery a následných osm v jiné tónině jen stěží zaslechnu v uličkách Jánského vršku, smog myšlenek a hluků je pohltí. Jsem na cestě někde mezi americkým a německým velvyslanectvím a natahuji uši. Ozývá se zvonění z kláštera, jedna, dva, tři a překvapivě čtyři, zdržel jsem se asi u těch panoramat. Míjí mne běžec, vlastně běžkyně. Zvony doznívají, jejich vibrace i takhle na dálku cítím uprostřed těla. Běžkyně, co mne právě míjela, by řekla že v duši.  I v tom hábitu se pohybovala jako gazela, s každým plavným skokem se jí hábit nadzvedl a v závratných záblescích ukazoval dlouhá, bílá, během tvarovaná lýtka. Klíče pořád držela v pravé ruce. Můj úžas ocenila jen socha známého buditele. Ještě pár záblesků a zmizela.

   Vlašská ulice končí takovým slepým střevem, dlouhými schody na Petřín. Na nich stála a opět se kochala, slunce už dosáhlo přes kopec a nasvítilo protější svah Hradčan.

   Přidal jsem, ale na těch schodech to jde obtížně, na šířku jsou krátký, musíte buď po dvou, nebo blbě po jednom, ale pomalu. Risknul jsem to po dvou, mrzce jsem se chtěl podívat, jak vypadá zepředu. I když jsem četl, že v Crazy Horse de Paris, když berou adeptky, posuzují jen nohy a zda nemají příliš velká prsa. Obličej se dá nanést. Tahle, s tím málem, co viděla má hypertrofovaná představivost, by tam mohla vystupovat s fleku. Asi mne zaslechla. Už jsem byl tak blízko, ale funím, to jí možná polekalo. S lehkostí srnky vyrazila,  nevím jestli po dvou nebo po třech schodech, ale rozhodně rychleji než já. Zklamaně jsem zpomalil a důstojným krokem dokončil sestup. Zahnul jsem za roh, na zdi je tam už léta  v životní velikosti namalovaná silueta dvojice  držící se za ruce. Moje nevědomí, než si utřídí vjemy,  jí propůjčí pokaždé, když tudy procházím, na několik mikrosekund život. Je tam taky Hendrix, pár načmáraných řádků od potulných básníků a nenápadná branka. U té stála, klíče v zámku, jemnou tvář popelky natočenou ke mně. Vklouzla brankou do svého světa, cvaknutím zámku se se mnou rozloučila.

   Nekecám, fakt se mi to dneska ráno stalo, ať mě její Šéf srazí bleskem, jestli jsem si něco vymyslel.

komentáře 4

Filed under Uncategorized

4 responses to “Napříč Petřínem

  1. Ten kamenný stůl českého mecenáše znám dobře (i pohostinnost jeho domu je mi známa, zřejmě tam zvával i pražské studentíčky a hostil je sušenkami a čajem), ale že tamtudy vede cesta do Tvého paláce, by mě ani ve snu nenapadlo, božský romantiku!

    Možná ses i Ty stal hlavní postavou dnešního zápisku v deníčku ladné bosé karmelitky:

    „Jak jsem dnes nad Prahou v ranním slunci pokušení odolala.“

  2. “ v converskách“ jsem si musela vyhledat ve vyhledavači.
    Zato Irenku, chtivou kaše, vidím jako živou. Ve vší její nahotě.

    Já sama ovesné vločky, jako jedno z mála jídel, jíst zatím neumím, i když část rodiny je nakupuje. Shodou náhod, dneska jsem je z nouze nasypala slípkám. Z nouze do nich začaly klovat.

  3. Miluju Tvůj Globálně Rozpoznatelný AVATAR!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s