Ohlodáni časem – tančí

   Ráno jsem procházel přímo pod Eiffelovou věží, tou menší, ne tou v Paříži. Představoval jsem si Prahu koncem století páry, žádná rozhledna na Petříně ještě nestála, jen se tu hemžili muži s mohutnými vousy, nebo alespoň s důstojným knírem, v rukou pečlivě nakreslené, stínované a kolorované plány. Rozčileně gestikulovali, ukazovali hned do plánů, hned na zatím neporušený vrch kopce Petřína, jehož výška měla lišácky doplnit výšku, co chyběla budoucí rozhledně do výšky její starší sestry, jako když si ta mladší  vezme při fotografování štokrle. Opodál postávala skupina dělníků, opřená o krumpáče a lopaty, čekali na povel. Až se do toho pustí, do půl roku bude hotovo. A pouhých osm let poté se začnou rodit moje babičky a dědečkové.

   Když to vidím takhle, tak vlastně ta rozhledna není  stará. Nebo je to obráceně?

   Ale ani to mi nevadí, čekají mne úžasné časy. Edík už o nich na HD vyprávěl, ale nikdo jsme mu nevěřili. A taky kdo by věřil, že každý pátek u něj v hospodě, U lva, nebo jak se to tam jmenuje, babči křepčí při dechovce a v osm už lezou po stole, ruce nahoře. Že tam někdo hraje a při tom se tančí, to jo, to jsme mu věřili, ale že jde o divoký večírek předválečných panen, nás ani nenapadlo, mysleli jsme, že přehání.

   V pátek HD odpadlo, chlapečci měli nastydlé měchýřky, průduštičky, hrtánky a léčili se v teple čajíčky. Chlapská sekce našeho hracího spolku, tedy Jenda a já, vydala se, vzdor studenému dešti, pěšky z Jinonic do Žeporyj, okusit k Edovi místí pivo. Tam jsme dorazili řádně promočeni, Edík nás velkoryse posadil do výčepu, přímo k topení. Jinam to ani nešlo. V sále byl neuvěřitelný ryk, narváno, do toho drásavá trubka a bicí. Dveřmi z výčepu jsem nevěřícně zíral do sálu. Postupně jsem si uvědomoval, co vlastně vidím. Hned u dveří, dědoušek s babičkou, točili se v něžném objetí, byť v mírném odstupu, jako by si uvědomovali svá věkem ohlodaná těla. O to vášnivější, času navzdory, bylo objetí jejich očí. Vedle dvě babičky, jak myšky tanečnice, točili se spolu dokolečka, hudba jim moc nevadila. Vprostřed sálu – frajer, bílé dlouhé vlasy dozadu, až k  límci pestré košile končící v pohodlných volných  kalhotách. Přes košili, – místní módní hit – šedivou rybářskou vestičku s mnoha kapsičkami. Nezbytný hřeben – aby koukal. Stíhán obdivnými pohledy sedících žen, rozdával úsměvy s příslibem příštího tance na všechny strany, přes malinko přihrbená záda své momentální tanečnice. Jinak tu mužů moc nebylo. Nedožili se.

   Ruka mi zajela do kapsy pro mobil, tohle musím natočit, to mi nikdo nebude věřit. Hudba zesílila, spustili nějaký oblíbený hit, hihňající se  holky vběhly do výčepu a lačně se rozhlížely po potencionálních tanečnících, ruku koketně v bok, hmitaje nedočkavě nožkou. Přehlédli nás s Jendou jak krajinu, s takovými zajíci netančí. Taky je mi teprve dvaašedesát a to nemluvím o Jendovi. Holky si daly nějaký barevný šňaps a zmizely v sále. Třesoucí se rukou, nesměle, točil jsem to úžasné představení. „Jdi si dovnitř, ať to máš zblízka“ vybídl mě Eda. „Já se stydím“ vylezlo ze mě nevěřícně. „Ukaž, já ti to natočím“, hrábnul otrle po mobilu Eda, „jsou v transu, ničeho si nevšimnou“. „To ne, to nechci“, nějak mi to přišlo nepatřičné, mobil jsem strčil do kapsy.

   O přestávce uřícené dvojice vycházeli před hospodu a k baru se došourali tři stařečci. V tom davu kapsáčů, vestiček, svetříků a šátků kolem krku, vyzařovala s těch tří světácká elegance. Jeden, na hlavě pár vlajících dlouhých bílých vlasů, druhý, obličej zvrásněný jak vrstvy nedalekého lomu, přesto charismatický, třetí,  z posledních sil elegantní: „Dáme kořalku kluci?“

   „Támhle ten chlap“, ukázal hlavou Eda, v ruce půllitry, „hrál léta v Tatranbaru pak někde v Rakousku. Teď tady hraje s těma dvěma každej tejden a za večer dá tak sedum vodek. A to je mu vosumdesátdevět.“

    „Ty vole mě je přes šedesát a tvrdý už nesmím“, obdivně jsem si věkovitého trumpetistu prohlédl. Kluci to tam kopli a odšourali se do sálu. Eda roznášel kořalky jak zběsilej, jinak, než o přestávce to nebylo vzhledem k divokému a poněkud nekoordinovanému pohybu v sále možné. Malé panáky kořalek na tácku hrály všemi barvami jak vlajky na Prague Pride. Chvátal jsem na záchod než opět začte mela na sále. Eda za mnou volal ať tam neklouznu – pánové už mají roztřesené ruce. Na celém záchodě jsem byl skoro sám, jen v rohu jeden z vetchých tanečníků mumlal do stěny: „Dělej, dělej už začínaj hrát“.

   Cestou zpět jsem v rychlosti prohlédl sál. Několik vyzývavých ženských očí po mně sklouzlo a bez zájmu se odvrátilo. Připadal jsem si jak při čajích na Smíchově v kulturáku. Bylo mi  tak 17 a většina děvčat mne tehdy ignorovala. Byl jsem příliš mlád. Teď také, kruh se uzavřel. Ve výčepu jsem se zhluboka  napil. „Ty vole, aspoň vím kam budeme za pár let chodit“ otočil jsem se k Jendovi. A drsan Jenda, známý svým spotřebitelským přístupem k ženám, mi docela vážně, s mužnou slzou v oku odpověděl: „Ale vždyť je to hezký, celej tejden se na to těšej“. Dojmuli jsme se  jak dvě starý kurvy. Trochu nám to pokazil Eda, který cynicky prohodil „vidíte ty dvojičky jak se trousej ven, za hospodu? Vsaďte se, že ráno tady bude zase nějaká babča klepat na roletu, jestli se nenašli vzádu na zídce  zuby.

   Kapela zabouřila, sexuální napětí houstlo, babičky, na které se nedostali tanečníci, si stoupali na židle,  houpali se do rytmu, ruce nad hlavou. Večer vrcholil.

   Nic pro nás mladý, zaplatili jsme a změkčile jeli do Jinonic autobusem, v hlavě naději na šťastnou budoucnost – až přiměřeně dospějeme.

1 komentář

Filed under Uncategorized

One response to “Ohlodáni časem – tančí

  1. Tak to je nádhera!
    Vyhlášené řeporyjské taneční zábavy tedy pokračují ve své tradici?

    http://mirka19langerova.wordpress.com/2008/07/05/703797-moje-intimni-vazby/

    Já sama, kromě v té sokolovně, tančila v hospodě U Šimáčků, Na Hvížďalce. Tahle hospoda patřila mojí praprababičce. Strýc tam v patře bydlel.
    I v té hospodě na náměstí U Lva, jmenuje se ale, myslím, jinak, jsem párkrát popila. Ani jsem netušila, že i tam se tančí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s