Kachní konfit se mimořádně povedl. Matka psice mě uklidnila, konec světa nebude. Čeká hodně štěnat. Hospoda musí mít duši. Topěj tam dřevem. Prasklá čéška má portrét v hospodě ve Stodůlkách. Greenaway kopíruje moje sny, ale dobře.

až vystřízlivím, rozvedu to. Teprve později, cestou domů, v té chumelenici jsem si uvědomil že nepadlo slovo o ženách. Jen žrádlo a choroby.
Po vystřízlivění: Začalo to v sobotu dopoledne, vzal jsem hůlky, batoh a doběhl do Makra. Tam a nazpět – deset kilometrů. Ale spěchal jsem, zbaběle jsem se nazpět vezl MHD. Zasloužil jsem si pivo, taky jsem si je hned po příchodu dopřál. Čtyři kachní stehna jsem důkladně nasolil, na zahradě ještě zcela nezmrzl rozmarýn, tedy narozmarýnoval jsem též stehna ona a uložil do chladu, jak doporučují klasici. Dále jsem už jen popíjel pivo i víno, studoval jejich chuť, něco četl, spal a poslouchal rádio Leonardo. Po takových dvaceti hodinách, opět na radu klasiků, jsem žluťounká kachní stehýnka, až z daleké Francie, pečlivě opláchl vlažnou vodou a otřel papírovou utěrkou. Naskládal jsem je do litinového kastrólu, tak aby byly co nejníže, nevěděl jsem, zda sádlo bude stačit. Dva kelímky po půl kile, se slibným názvem „Husacia mast“ ukázaly se dostačujícím množstvím. Opatrně jsem je rozehřál a přelil vlahým sádlem lehce stlačený obsah kastrólu.
Trouba, mezi tím rozehřáta na požadovaných devadesát stupňů Celsiových, ochotně přijala do svých útrob vzácný obsah. Troubu jsem zavřel. A ještě pro jistotu poslední kontrola: „Proboha, nezakryl jsem kastról pokličkou!“. Horečně jsem listoval shromážděnými recepty, přehrával si jůtuby a propadal panice. Většina příspěvků, – poklice. Zbylá většina, – ani slovo o poklici, tedy považují ji za samozřejmost.
Je to jasné, musím poklici nasadit. Jenže mezi tím už uběhlo poctivých třicet minut a gastronomičtí klasici různých národů i národnostních skupin se shodovali v jednom. Žádné otevírání trouby a píchání do masa! Ale poklici nasadit musím! Zaklekl jsem k troubě, do pravé ruky poklici, levou jsem rázně otevřel a hned zavřel dvířka trouby. Operace proběhla úspěšně. Teplota jen nepatrně zakolísala. Být to ve filmu, po temných a dramatických tónech by zněla líbezná, zklidněná melodie. Dobře to dopadlo. Zatím. A najednou nebylo co dělat. Konfitování má trvat nejméně dvanáct hodin, já to tam dal v devět ráno, do večera je to dlouhá doba. Netrpělivě jsem nahlížel skleněnými dvířky a snažil se proniknout litinovou stěnu kastrólu. Toužil jsem být neklidnou molekulou těkající Brownovým pohybem v tom božském prostření. Zvláštní, dříve jsem toužil být třeba podprsenkou, něžně svírat dívčí ňadra a jemně jim třít při chůzi bradavky tak, aby zkameněly do rozkoše. Teď jen ta stehna. Kachní a konfitovaná. Z rozrušení jsem si udělal heřmánkový čaj a začal poklimbávat v křesle. Probralo mne vlídné bzučení telefonu, podle půllitru na obrazovce bylo jasné, že je to Jenda a půjdeme do hospody. Jenda je velký gastronom, odvážil jsem se tedy krátce odklopit pokličku a podělit se s ním o tu podívanou. Taky už uběhlo pět hodin od začátku operace. Stehna, lehce nahnědlá, spočívala ve své lázni jak ve vířivce a tvářila se spokojeně.
Rychle jsem je přiklopil a vyrazil s Jendou přes pole do Stodůlek. Mrazivý a suchý vzduch, jen umocnil naši diluviální žízeň. Ale u Kulaté báby bylo zavřeno! Drobný nápis nás uklidnil, otevírají od tří. Půl hodiny jsme tedy kroužili po Stodůlkách a zvyšovali žízeň. Čas jsme si krátili stokrát opakovanými příběhy, například jak Jenda si tu před mnoha a mnoha lety dal dvě piva a jel pak na „Pincku“ Švestičkami do Jinonic a nic se mu nestalo.
Čas rychle uběhl, hospoda již z dálky jevila neklamné známky života – příjemně osvětlovala zasněžené okolí. Vstoupili jsme do prázdného lokálu, způsobně a hlasitě, tak jak nás to maminky učily, jsme pozdravili. Výčepní stál zády a podle toho, jak vyskočil leknutím opravdu vysoko, nebyl asi na slušnost zvyklý. Když se zklidnil, vášnivě nám začal popisovat Čertovský speciál, jak se to skvělé pivo jmenovalo. „Pánové, má šestnáct stupňů ale vůbec se tak netváří! Je příjemně nahořklé a barvou do červena.“ Nebylo co řešit, šli jsme se posadit do prázdného lokálu omílat staré příběhy a líčit nové. Objevila se tam obvyklá Psice, velká, tmavá s vytahanými cecíky, velkým břichem a mateřským výrazem. „Asi bude v tom“ prohodil Jenda. Výčepní nám přinášel s pyšným úsměvem dvě načervenalá piva ve zvláštních konických sklenicích. „No jasně že je, už má tady po Stodůlkách asi vosumdesát štěňat, teda pětasedmdesát“ zmírnil svůj nadnesený odhad výčepní, vida náš pochybovačný výraz. „Asi má ráda štěňata“ rozvíjel jsem své oblíbené téma – psy. „Nebo ráda šuká“ – uvedl zdvořile Jenda směrem k výčepnímu další možnost. „A máte to tu hezký“ lichotil kolegovi Jenda, sám také hospodský. Kolem vánoční výzdoba, svíčky, ve výčepu vánoční stromek, pod ním Psice zápasila s obrovskou, hojně masem obalenou kostí. „Hospoda musí mít duši“ prohodil výčepní, otevřel obrovská železná kamna značky Bullerjean a házel do planoucího ohně nařezaná prkna z hromady vedle. Otestovali jsme krátkým douškem pivo, chutnalo po čertech skvěle. Netrvalo dlouho a objednali jsme druhé. Psice několikrát přišla, nechala se podrbat a zase si lehla ke kamnům.
Veselé příběhy se střídaly, Jenda dal opět k lepšímu ten nejveselejší, jak nastupoval do letadla, klouzl, upadl a praskla mu čéška. Místo v péči thajských masérek, jak původně plánoval, octl se v Motole na chirurgii, v péči ukrajinských sester.
Nebyl to ale ze začátku veselý příběh, do veselosti se teprve postupně provyprávěl. Při Jendově, nyní již veselém vyprávění, jsem se zadíval na portrét přísné dámy visící na trámu u stropu, pravděpodobně z počátku minulého století, soudě podle oblečení. Někoho mi připomínala. Jenda furt mlel, prasklá čéška, ta bolí hodně taková prasklá Čéška. Prasklá Čéška. No vrtá mi hlavou, ten záblesk podoby. Vypravím se tam znovu, zjistit koho připomíná, ten vážný portrét dávné krasavice. Už kvůli tomu nápoji se tam vypravím.
Při třetím pivu se mne zmocnili obavy o konfitovaná stehna, Jenda mne uklidňoval: „Co se může stát? Máš to na devadesát stupňů, přikrytý, to se nemůže ani připálit“. Obava ale trvala: „Co když to vyšplouchne, ten škvířící tuk. Může vzplanout a konfit shoří i s barákem?“
Čtvrté už jsme pro moji zbabělost nedali, padajícím sněhem a soumrakem přes pole zamířili do Jinonic.
Doma, po rozloučení s Jendou, jsem společně s Iren přečkal poslední mučivé tři hodiny konfitování. Stálo to za to, maso odpadávalo od kostí, kůžičku jsem krátce ogriloval, aby byla křupavá. Ukázněně jsme si rozdělili jedno stehno a s chlebem ho doslova vysrkali jak ústřici. Zbylá tři stehna jsem přeložil do hliněného hrnce, zalil sádlem a nechal vystydnout. Odložená rozkoš je rozkoší dvojitou.
Ráno, hned po probuzení, moje druhá cesta vedla k lednici. Dychtivě jsem nahlédl do hliněné nádoby. Pod zbělelým sádlem se rýsují půvaby, jak macaté tělo pod bílou blůzkou.
Jo a ten Greenaway. V sobotu večer jsem si nahrál jeho Noční hlídku a pouštěl v neděli, po tom alimentárním orgasmu. Trochu jsem při tom doživoval hladinu alkoholu, trochu pospával. Greenaway byl skvělý jako vždy, jen mě překvapilo, že Rembrandt je Hobit.

komentářů 22

Filed under Z deníku gastrosexuála

22 responses to “Kachní konfit se mimořádně povedl. Matka psice mě uklidnila, konec světa nebude. Čeká hodně štěnat. Hospoda musí mít duši. Topěj tam dřevem. Prasklá čéška má portrét v hospodě ve Stodůlkách. Greenaway kopíruje moje sny, ale dobře.

  1. oldwomen

    „Jen žrádlo a choroby.“ – stárnete, chlapče 🙂

    • Milá Oldwomen, zde se sice taky jedná o pořádný žrádlo, ale je to delikatesa nad delikatesy.

      A stejně je to i s tím dalším.

      ŠVM je nestárnoucí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jak se nám bude potvrzovat čtením jeho blogu během příštích desetiletí.

      • oldwomen

        😉 o mňamóznisti konfitu nepochybuji ani v nejmenším.
        Ehm, jak sdělit ale nenaštvat, konstatovat, ale aby to nevyznělo chlubivě… jak mi tak stále čouhá sláma z bot a peří leze z drdolu… konfitovaná drůbež je všední obědo-večeře (společné jídlo máme v půl páté odpoledne, dřív a ani později se nezvládáme sejít). Půvabné na této úpravě je, že i věkovitý chovný kus se promění v mladinké kuřátečko.

        • Hned si napustím vanu teplým olejem, doufám že metamorfoza věkovitého chovného kusu v mladinkého kolouška se mi také povede.
          … konfitovaná drůbež je všední obědo-večeře…jak lahodně to zní uchu uvyklému závodkám a studeným večeřím. I horká topinka je pro mne vrcholem gastronomie.

  2. „vzal jsem hůlky“…nekecej! Nekecej (jak by řekl ŠVM), že takový ty hůlky, co s nima zrychleně pochodujou podivné sokolkyně a podivní sokolíci pokročilého věku po Ďáblických lesíku???!!!

    Jestli ano, jestli to byly ty hůlky bez běžek, Lechu,..jen ta představa mě skolí víc než včera Michal David s céčkama.

  3. Ano, to jsou ony. Mé milované hůlky. Je to droga bez které nemohu žít, a tak každé ráno, ať chumelí či prší, ráno vyrážím do práce, v batohu s nažehlenou košilí a čistým tričkem. Upaluji kolem stovek aut z Vidoule až na Bertramku kde musím být včas abych zastihl Iren jak vystupuje z tramvaje a řekl jí ještě jednou to ráno ahoj. Jak tak pádím kolem těch aut, řidiči v nich skoleni představou že by v té slotě běželi se mnou, zimomřivě přidají a ohodí mě košířskou břečkou. Kokoti, řval jsem do deště. Teď už to nevnímám, nevadí mi to. Běžím.

    P.S.
    ztrácím pupek, rostou mi ramena a cítím se znamenitě.

    Doporučená literatura: Alan Sillitoe, Osamělost přespolního běžce.

  4. Nepřekonatelný…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s