Paběrek z minula: O potrestané pýše, infarktu, šamanech, nebeských jezdcích a nepomíjivé kráse žen.

Milá děvčata,

ten temný a poučný příběh píši na objednávku Mirky, – té, která mne vůbec nejvíc ovlivnila, tedy, – jen těsně za Irén, ale několik psích délek před nebožkou Beny. Je o potrestané pýše ŠVM, rychlé jízdě a nedostupné kráse žen.

Loni v létě, na chatě v Benešově, banální pánský příběh, o kterém jsem si myslel, že se mě stát nemůže. Probuzení ráno, příšerná svíravá bolest v rukou, cesta do benešovské nemocnice autem jen v pantoflích a pyžamu zarostlý, po šesti vodkách a několika pivech z noční pařby. Měli mne za Ukrajince a hnali mne k automatu zaplatit devadesát korun. Už jsem skučel bolestí ale neuprosná lékařka ze mne mámila rodné číslo, které naštěstí umím zpaměti. Štítivě, -páchl jsem, – mi nasazovali elektrody EKG.

Když jsem byl malý, ptal jsem se maminky proč se musím mýt. „No kdyby jsi se dostal do nemocnice, aby jsi se neekloval panu doktorovi.“ Měl jsem maminku poslechnout. Jestli to přežiju, tak ji ubezpečím, že na její slova došlo. EKG vyplázlo svůj bílý jazyk a začalo to odsejpat, kyslík, nitrák, nějaké injekce, sanitka do IKEMU. Nikdy jsem se z Benešova do Prahy tak rychle nedostal, zadními dveřmi jsem viděl jak se uhýbající auta za sanitkou rozjíždějí. Jen několik motorek s temnými jezdci v sedlech se stále drželo za námi. Bylo mi dost zle, tak se mi to možná zdálo, ale když jsme dojížděli k IKEMu, tak ten první jezdec mi pokynul rukou a někam odlétli. Asi jsem dostal od nebeských jezdců ještě šanci.

No, a asi tak po měsíci mě Iren vezla do IKEMu na kontrolu. Ušel jsem v té době tak dvěstě metrů a musel odpočívat, proto mě doprovázela, jako kdyby něco.

„No vidíte hezky se Vám to zahojilo, můžete se už zatěžovat a jít klidně do práce“ Radostí jsem poskočil, najednou únava spadla a já se cítil báječně.

Magie. Možná efekt placebo, ale od jisté doby váhavě připouštím existenci šamanů i účinnost jejich zaříkání. Střízlivě. Nejsou to ti kteří se inzerují, ale Ti kteří se narodí s posláním. Je jich docela dost, ale naštěstí jsme slepí a nepoznáme je, sice je potkáváme, hovoříme s nimi, ale neznáme jejich poslání. Dost nám pomáhají.

Vyskočil jsem tedy jako srnka a poslal Iren do práce, jako že dojdu domů sám. S pavilonu S2, kolem pavilonu, kde jsem jako dítě ležel se spálou a kolem porodnice kde se nám narodila Kačenka, došel jsem na stanici autobusu. Věnoval jsem se své nově nabyté radostné realitě, když jsem koutkem oka zachytil prastarý signál. Stála sama a studovala jízdní řád. Měla nádhernej zadek. Náhle uzdravený organizmus se navrátil ke své miliony let předávané povinnosti přežít za jakýchkoliv podmínek.

„Ty vole Milane, to bys byl frajer, zbalit holku na cestě s IKEMu.“ Pohrával jsem si s tou myšlenkou a líbila se mi čím dál tím víc. V autobuse jsem ji vyhledal očima. Reagovala. Nenápadně jsem se k ni přibližoval a ladil hlas. Znalci vědí, že není třeba přemýšlet nad tím, co říci, ale jak. Hlubokým hlasem, ze samých hlubin mužství, tak jakoby mimochodem, s lehkou, téměř nezachytitelnou ironií. Stál jsem nad ní, dívala se mi přímo do očí, můj hlas byl vyladěn, tři, dva, jedna, teď.
„Posaďte se pane“ zdvořile kohosi vybídl můj krásný cíl. Užasle jsem se rozhlédl. Široko daleko nikdo nestál.

„Kačerov – přestup na metro“, milosrdně zasípal reproduktor nade mnou . „Ne děkuji slečno. Já, já už musím vystupovat.

Autorská poznámka pro Iren: Kecám.

1 komentář

Filed under Ptákoviny

One response to “Paběrek z minula: O potrestané pýše, infarktu, šamanech, nebeských jezdcích a nepomíjivé kráse žen.

  1. Pingback: ŠVM, jak ho ani já neznám « Pražská Češka

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s