Swarovski, Iren, jaro a praotec Čech

Za jediné účelné a smysluplné vynakládání peněz považuji investice do alkoholu. Zasytí, zahřeje a pobaví. Ale občas jsem nucen vynaložit marnotratně nemalé částky za adjustáž, šperky, provozní kapaliny a mazadla pro Iren. Nedavno mi připoměla že má narozeniny jako jednu informaci a jako zdánlivě oddělenou, druhou informaci, že na Novém Smíchově u Swarovského mají hezké náušnice. Také jsem ji sdělil dvě informace, ale odvážně jako jeden celek:“Neříkala jsi drahá, že už narozeniny slavit nebudeš?, ale klidně, viděl jsem na Aukru náušnice od Swarovského, hezké, zejména cena, tak kolem stopadesáti.“ Odpovědí bylo zamyšlené mlčení. Po chvíli mi s nevyvratitelnou logikou vysvětlila, že darů se to netýká, ty že bude i ve vyšším dívčím věku nadále přijímat.
Včera, v pátek 15.března, dohodli jsme se, že si odpoledne po práci dáme rande ve vinném sklípku v OC Nový Smíchov. Jako antidepresivum jsem si po příchodu do sklípku dal decku nebo dvě sovignonu, to abych přečkal očekávané utrpení. Průběh u Swarovského byl standartní, vrhla se ke mně úhledná prodavačka v modrém kostýmku: „Mohu vám nějak pomoci? Těžko, jsem pouhá kreditka“ odbyl jsem prodavačku. Jiná taková už vlekla Iren k neblaze zářícím vitrínám. Abych se stal pánem situace a ovládl bojiště, hbitě jsem se rozhlédl. „Podívej Iren tyhle jsou hezké, moc by ti slušely“ ukázal jsem na nejmenší náušnice s ještě přijatelnou cenou. „Moc malé!“ odbyla mně Iren, aniž by mi věnovala pohled, asi mě opravdu dobře zná. „Promiň, zapoměl jsem že máš velké uši“ přitvrdil jsem. „Milane, nekaž to!“ napomenula mne Iren za souhlasného pokyvování okounějících vyzun, jejichž kreditky se raději někde ožraly. To už, jako obvykle, jsme se stali středem pozornosti, díky tomu že Iren neposlechla mé praktické a moudré rady. Začal mně tlačit žlučník, nalehavě jsem potřeboval požít plzeňské, tak jsem se vším souhlasil, do malé modré taštičky naházela ta dobrá děvčata nejen ty nejdražší náušnice co tam měla, ale i různá leštidla, rozjasňovadla a hadříky na údržbu. Odcházel jsem jako blbec kordonem vítězoslavně se tvářících vyzun, kterým Iren rozdávala blahosklonné triumfální a děkovné usměvy. Solidární chování některých živočichů není ještě zcela prozkoumané.
Předchozí události zcela legitimizovaly můj požadavek na návštěvu zařízení kde bych využil léčebných účinků plzeňského piva. „Hele, ňák mě tlačí žlučník, potřeboval bych si dát jedno malé.“. „Kam půjdem?“ překvapivě ochotně souhlasila Iren. Hlavou jsem ukázal k nedaleké „Plzeňce“ u Anděla (v rukou jsem vláčel nákup). „Támhle?“ ukázala rukou obtěžkanou jen drobnou modrou taštičkou se stříbrným nápisem. „Ano“, zasípal jsem žíznivě. V zakouřené atmosfeře restauránu jsem ožil. Kupodivu i Iren se tu líbilo, ale obávám se že důvodem bylo povolené holdování nikotinu. Sám už dobrých dvacet let nekouřím, ale hospoda bez kouře mi připadá jako kostel bez kadidla. V zaplněném výčepu jsme si stoupli k malé pocintané poličce v rohu u dveří. „Dáš si pivo? Jo, ale ne plzeň, třeba černé.“.To nebylo, tak nakonec jsem si já dal tři plzně a Iren tři skleničky obstojného chilského vína. Zázrakem nastala ta úžasná chvíle, kdy jsme si skákali do řeči, překřikovali se a nepouštěli se ke slovu. Po dvou hodinách už mě začínala chytat křeč do nohy, tak jsem navrhl Iren odchod domů. Ale né, ještě si zapálím a dopiju to, kývla směrem ke sklence chilského. Vzpomínky se vrátili, omládl jsem.
Ale byl jsem tvrdý: „Hele ráno vstáváš do práce, je sobota a chceš jet autem, dovedeš si představit to ráno?“ Přece jen už je ve vyšším dívčím věku – souhasila. Ještě před pár lety bych slyšel: „Ráno, – to je daleko“ Vylezli jsme v Jinonicích z metra a před nosem nám ujel autobus. Iren zaklela. „Ale drahá, to je statistická kompenzace štěstí, jeho distribuce musí být zhruba rovnoměrná, nemůžeme mít všechno.“
Začalo chumelit vice a více, přímo jsme se prodírali sněhem a větrem. Z Iren vypadla jedna z jejich velevět: „Ten praotec Čech musel bejt zfetovanej těma medovinama, že zůstal na takovýmhle místě“.

komentáře 3

Filed under Ptákoviny

3 responses to “Swarovski, Iren, jaro a praotec Čech

  1. Adjustáž mě dostala, Lechu.

    Vidím to všechno ve všech úžasnejch barvách o odstínech.

    Až někdy budu mít intimní chvilku s Irenkou, třeba v tom vašem bazénu, co máte místo vany, vysvětlím Irence, co ještě nemůže zdaleka tušit. Totiž to, že šperky činí každou starší ženu ještě starší.

    Jinak…Irenka kouří? To jsem nevěděla. Myslela jsem, že Ty taky ne.

  2. Já ne, ale jsem tolerantní, ostatně nic jiného mi nezbývá. Právě jsme uprostřed hádky a zoufalého hledání, kdo ztratil obrázky mláďátek z dnešních novin. Jsou pro Maxíka, tak je to vážné.

    • Děláš dobře, s tou tolerancí.Tolerantní člověk svou tolerancí prospívá hlavně sám sobě. Já třeba jsem tolerance sama. Oleg tomu říká, že jsem přespříliš permisivní.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s