Píšu operu

Onehdá, jak říká moje zlatá tchýně, onehdá jsem stál s Iren u střešního okna a z výše druhého poschodí jsme pozorovali život v Jinonicích. Mírným deštěm se přes zarostlý park blížil ke kontejnerům (Víte, ty ostrovy spotřebního řetězce, viz .) sotva odrostlý jinoch vezoucí dětský trakářek a na něm velké barevné plastové auto. Podle odhodlaného výrazu v očích a na základě vlastních vzpomínek jsem pochopil, že se rozhodl skončit s dětstvím, patrně objevil úžasný svět žen, jejich hebkost a vůni. Bez jediného zaváhání před kontejnerem odtrhl od plastové korby trakářku rukojeti a vhodil ho spolu s plastovým náklaďákem do příslušně barevného kontejneru. Zaúpěl jsem – to by bylo něco pro Maxe! Neprodleně jsem vyrazil do akce jen v dědovské garderobě a bez částečné zubní náhrady (kostkované trenky a vytahané bíle triko se skvrnami od červeného Bordeaux 2009). Znám své sousedy, musel jsem být tedy rychlejší a usoudil jsem že pro úspěch akce byl právě tento dědovský dress code nejvhodnější. Prolétl jsem domem jak vítr a strnul při otevření víka kontejneru. Obsahoval úplné poklady. Probuzené jinochovy žlázy zběsile produkující hormony naplnily kontejner úžasnými hračkami: bagr (bagůj – v Maxově protojazyce), další jiný bagr, popelářské auto a dva různé náklaďáky. Neváhal jsem a nahnul se do téměř prázdného kontejneru, ale ouha, dna jsem nedosáhl. Bagry jsem sice vytáhl za lopaty, ale náklaďáky byly příliš daleko. Šlo o vteřiny, periferním viděním jsem zahlédl vlnění záclon u sousedů a slyšel jejich dusot z útrob příbytků. Měli stejný nápad jako já, několik sekund však ztratili oblékáním. Pro Maxe vše, hbitým pohybem jsem vklouzl do kontejneru a vzápětí se vynořil s náručí dokonale zachovalých auťáků. Drama pokračovalo. Z levé strany přicházela Irenina přítelkyně z pilates. Noblesní dáma, výtvarnice na volné noze, momentálně míjela kontejner v modelu od Stelly McBeatles, patrně mířila na nějaký seminář, kde se dozví jak … průzračný vzduch v pozadí obrazu houstne v prostor…
Způsobně jsem z kontejneru pozdravil. Dáma strnula, nevěřícně si prohlížela můj dress code a zvolna mě poznávala. Na vysvětlenou jsem k ní vztáhl ruce s náklaďáčky – „to by jste nevěřila, co lidi dneska vyhazujou“. Přestala zkoumat zmáčené flekaté triko a chvíli přemýšlela nad obsahem sdělení mých na půl bezzubých úst. Romantický opar deště se zvolna měnil v liják, ona se soucitně ohlédla směrem, kde tušila Iren. Poněkud strnule ze sebe vypravila, že u nich na zahradě by se také jistě něco našlo a chvátala vstříc intelektuálnímu zážitku.
Jak v nějakém obraze J.M.W. Turnera se z mlhy a deště vynořilo popelářské auto. V očekávání potíží jsem se rychle vyhoupl s kontejneru a tvářil se, že jsem hračky vyhazoval a na poslední chvíli si to rozmyslel. „Hele mladej“, lichotivě mně oslovil typický košířský popelář, „to je majetek vobce, tak to tam nech“. „To určitě“, řekl jsem si v duchu, „ty to prodáš do frcu a hned vedle prohraješ na automatech, to raději…“. „… Zavoláme městskou policii“, přitvrdil popelář. „No jedny takový už tu byli“, přitvrdil jsem zase já, „a zaklel jsem je v tohle“, ukázal jsem na plastové popelářské auto, s realisticky provedenými detaily, včetně malé popelnice. Popeláři se začali chechtat, naskočili na svůj nebeský chariot a zmizeli v turnerovském dešti a mlze. Jako vítěz vracel jsem se k Iren s bohatou kořistí pro jejího oblíbence. Jen když jsem jí líčil setkání s její noblesní přítelkyní, zakryla si tvář se slovy „Ježíš!“.
Musíte uznat, že to je nosné téma. Zaslouží si nějakou odpovídající formu. Jako jedinou možnou formu pro takto komplikované téma považuji operu. Ne že bych s operou měl nějaké zkušenosti, i když s Ivánkem jsme kdysi v jinošství opery navštěvovali, nejvíce mě však tenkrát na opeře fascinovala možnost, dát si o přestávce rozlévané šampaňské. S dojetím vzpomínám jak Ivánek, slovutný znalec oper, nechal se mnou vytáhnout na „Zánik domu Usherů“. Pochybovačně se vyjadřoval o „těch modernách“, prý to nemá melodii, k tomu ještě nejasné libreto, jde podle něj prostě o krásnou, ale mrtvou milenku. Je nesnesitelnej jak operní kritik, vůbec nevím, proč s ním kamarádím. Vzpomněl jsem si na něj letos, kolem dvacátého března před vídeňskou operou. Dlel jsem tou dobou v imperiální Vídni a hodlal brát účast na v Praze nedostupných kulturních zážitcích. Díky „skvělému“ zaměstnání Iren u hotelového řetězce jsme mohli obývat apartmá s vlastním barem v příjemném hotelu na Mariahilferstrasse za grossmuter (za babku). I když německy neumím, v ligvisticky inspirativním prostředí mi věty samy naskakují. Například v obchoďácích na Mariahilferstrasse, v závěsu Iren, atakován prodavačkami, naskočila mi odpověď – „Ich bin nur kreditenkarte“. Jak říkám, německy neumím, ale takhle jsem si to v hlavě přečetl. Iren mě okřikovala: „Milane, nebuď trapnej, voni tomu nerozuměj, to není legrace!“. Ale jak už jsem asi někde napsal, osud chtěl jinak, vzal mě žlučník, o kulturu jsem ztratil zájem, vynechával opulentní snídaně (v ceně) a byl živ jen o fernetu a pivu. A ani do té opery jsem nešel. Ale to jsem trochu odbočil, no tak toho Ivánka se mi podařilo dotáhnout na Glasse a po očku ho pozoroval, co tomu říká. Pro někoho je minimalismus fádní a pro člověka, který dokáže vystřihnout uprostřed partie mariáše – a capella – „Vesti la Giubba“ tak, že všichni včetně kibiců slzí, může být Glass neoslyšitelný. Ale nic jsem neponechal náhodě, kovovou placatku jsem naplnil tekutou Kirké značky Laphroaig a hojně Ivánka pobízel. Mám takovou větší placatku, pro vopravdový chlapy, takže když jsme procházeli kolem buffetu, prodavačka na nás udiveně volala: „Dnes si gentlemani nic nedají?“ (Chodili jsme tam tenkrát dost často a měli nás asi za homosexuály). S vrávorem v čelisti, odpověděl Ivánek: „Už budou zhvonit“. Vzájemně zaklesnuti v podpaží dospěli jsme do lože. Takto předřipraven se Ivánek usadil v křesle s pochybovačným výrazem inkvizitora, lhostejně sledujícího obhajobu Giordana Bruna. Předehra ho nechala ještě chladným, ale při arii, tuším, že se jmenuje „Madeleine is dead“ se téměř rozvzlykal a nadšeně mi šeptal do ucha s dechem vonným jak teplý vítr od lihovaru –„Opera žije, opera žije!“ Souhlasně jsem pokýval, jako že já to vím už dávno. Asi to chtěl dodatečně napravit, tak se vztyčil v loži a jako ve správném operním domě zařval býčím hlasem amatérského tenora: Brave, brave! Nebyli jsme ve správném operním domě, „Pššš, tiše“ ozvalo se z levnějších sedadel. „Nech je vole, nevědí, co se sluší“. Jednou jsem měl možnost být na premiéře mých oblíbených „Hoffmanových povídek“ ale v jiných zeměpisných šířkách. Co tam se dělo, bučení, šoupání nohou, výkřiky bravo i brave, vzduchem létaly programy, seriosní ofrakovaní milovníci opery se popadali za klopy a prskali si do obličeje. Připomínalo mi to slavné vystoupení The Primitives Group – Bird Feast, kterého jsem měl tu kliku se účastnit. Stejný kravál, akorát v opeře nelítalo peří, nahá ženský běhala po jevišti, na Primitivech ležela cudně ve vitríně. Jinak fakt stejně nadšená atmosféra.
Zmíněné formativní události mne donutily pojmout výše popsaný kontejnerový zážitek jako operu. Ujal bych se zpracování libreta, přemýšlím, kdo by ho zhudebnil. Napadl mě Ten, o kterém se nepíše – dokázal trvale zhudebnit život Pražské Češky, otázkou je, zbývá-li mu po onom heroickém výkonu dost tvůrčích sil – jde o permanentní hudební dílo a Pražská Češka je náročná umělkyně. Ostatně chci jí nabídnout významný pěvecký part, mám dosud v paměti její fenomenální vystoupení na jednom z poklidných večírků u nás v Jinonicích. Mirka tehdy přednesla árii „Měsíčku na nebi hlubokém“ s takovou uměleckou razancí, že sousedka, stará Brejchová, dej jí pánbůh věčnou slávu, povolala policii, s tím, že už zase nevinným dívkám připravujeme osud horší než smrt a budíme důchodce. A to byla teprve slabá půlhodinka po půlnoci.
Chvíli jsem uvažoval, že bych opus zhudebnil sám, ale s ohledem na skutečnost že hudba mi nevadí ani při tanci, úkolu jsem se s lítostí vzdal. V nejhorším vypíši konkurz.
Vidím to následovně. Název opery je jasný „Ökologie“. Postavy celkem také, s tím že hlavní postavy mladého a krásného boha třídění odpadů se ujmu já. Jak už jsem naznačil, Mirka by se mohla dobře zhostit role nejprve odmítané, později oslavované, mladé úhledné ekoložky a feministky. Jistě by uvítala jako úbor, prosté batikové šaty, důsledně placaté sandále a lahev neperlivé vody v ruce. Obávám se však, že je pro tuto nádhernou roli příliš eroticky disponována. Ale ne, mám to! Vystoupí v roli té elegantní Ireniny přítelkyně, úplně to vidím, já zcela nahý ve zlatem kašírovaném kontejneru s přídavnými merkurovskými křidélky. Ona mne zhlédne, strne a zapěje árii „Vy zde a nah? Jste snem mým a cílem mých snah!“ Z dáli bude znít tiché, lkavé brumendo sboru košířských popelářů „Chtěl jsem být kosmonautem, sbírat kosmické smetí, jsem jen Hamitou snědým se spoustou dětí…“.

Proboha už zase plácám, dostali jste někdy slovní průjem? Ruce mi píší, snad se mi nohou podaří vytrhnout zásuvku počítače se zdi…

komentářů 18

Filed under Ptákoviny

18 responses to “Píšu operu

  1. Anonymní

    Ivánek, zapomněl jsem se podepsat

  2. Když vidím ty náklaďáčky na tom obrázku, mám z nich snad větší radost, než bude mít Max.

  3. Občas sem zaskočím zasmát se, když je krize. Jako právě teď.

  4. Já jsem se SKVĚLE pobavila! 🙂
    Děkuju.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s