Fyziologicky prospěšné hladovění

To jsem si zase naběhl. V blogu spřátelené bloggerky Mirky jsem si se zájmem pročítal příspěvek o fyziologicky prospěšném hladovění. S nadšením a entusiasmem Mirka líčí, jak úžasné výsledky dosahuje hladověním, dokonce prý vyvolala nějaké srocení lidu Na Florenci, a to po pouhých deseti dnech hladovění. Dav prý žasl nad její obnovenou krásou, muži vilně pomlaskávali, ženy jen těžko potlačovali závist, školní mládež žádala podpis do památníčku. Dokonce nějací zpitomělí zřízenci rozvinuli červený koberec.
No teda, to já také chci! Kdo by nechtěl být mladý a krásný? S tělem jak Apolinář Belvedérský! Váhal jsem, ale další pádné argumenty jsem nemohl ignorovat – prý i Pythagoras hladověl tak, že vynalezl trojúhelník, píše Mirka. Předevčírem jsem začal. Tvrdě. K snídani jen vodu, přes den mrkvičku, naťový celer, pár jablek. Večer mi bylo dost blbě, hlad byl krutý a v zrcadle jsem marně pátral po známkách krásnění. Ale vydržel jsem. Včera ráno to docela šlo, pochutnal jsem si na lžíci suchých ovesných vloček, kterou jsem žvýkal ještě cestou do práce. Akorát v práci jsem poprskal zbytky vloček uvízlých v zubech kolegu, se kterým jsme se halasně pozdravili. Večer vyčerpaný, v žaludku pár mrkví, jsem pozdravil maminku. „Miloušku, co se ti stalo?“. Mamince je třiaosmdesát a říká mi Miloušku, i když se už chystám do důchodu. Něco jsem zahuhlal a maminka vyrazila s praktickým baťůžkem na zádech obrážet ty svoje kauflandy.
Stoupl jsem si před zrcadlo, abych se pokochal výsledky a povzbudil se. Už by mělo být něco vidět, – Mirka píše o úžasných pocitech, o lehkosti, kterou cítí. U mě nic, nula bodů, ukrutný hlad, zoufalý výraz v obličeji. Tak snad to přijde zítra, skončil jsem prohlídku v zrcadle. Raději to zaspím.
Dnes v noci, kolem půl druhé, jsem měl čichové halucinace. Cítil jsem úžasnou, božskou vůni vanilky. Krásný sen skončil, probudil jsem se.
Opojná vůně ale trvala. Posadil jsem se na posteli, začichal, vůně zesílila. Šel jsem po čichu, ta Mirka měla nakonec pravdu, čich jsem měl jak břitva a dovedl mne neomylně ke krabici čerstvě napečených rohlíčků. Jeden snad můžu, jen tak, jak se povedly, pak budu pokračovat v tom fyziologicky prospěšném hladovění.
Bylo to jak lajna koksu, pecka do mozku, rozkoš jak prase, utápěl jsem se v orgasmu. Rychle jsem nabral hrst rohlíčků a cpal si ji do pusy. „Milane, nežer ty rohlíčky!“ rozespalým hlasem zaječela Iren. Přeběhl jsem do kuchyně a chvatně prohrabával zásoby. Kindrvejce, připravené pro Maxe, jsem tak tak zbavil staniolu a nekompromisně sežral. Málem jsem si vylomil zub o princeznu, alespoň nebude Max zklamán, stejně čekal autíčko. Zrak mi padl na načaté miňonky, ale nestačily, chtíč se stupňoval a donutil mne sežrat Ježíška, nebo dědu Mráze, v tom fofru jsem si ani nevšiml, co vlastně čokoládová figurka, primárně určená na vánoční stromek, představovala. Zbytky staniolu jsem vyplivl. Teď něco vod masa, rozrazil jsem dveře lednice a zíral do prázdna. Proč mě to nepřekvapilo? Krásné ženy, teplé večeře a nákupy nejdou dohromady. Ale přece, v rohu lednice jsem objevil kousek oschlé šunky, dětský sýr pro Maxe a zbytek kyselých rybích závitků v rosolu. Chvatně jsem je zhltnul s okoralým chlebem, zapil jahodovým kefírem a přemýšlel co dál. Zrak mi padl na povidla, ale co k nim? Pečivo žádné, ale počkat v mrazáku jsou rohlíky! Nakonec to bylo praktické, mrazem ztuhlé rohlíky dobře posloužily k dobývání povidel s hluboké sklenice, nelámaly se, ale ukousnout se daly a v žaludku nakonec roztály. Za sklenicí s povidly byla taková malá mistička, zakrytá alobalem. Copak to přede mnou Iren tají, strhl jsem alobal, rozlila se božská vůně, byla to taková omáčička s pravidelnými kousky, některé byly bílé jiné zase tmavé. Okamžitě jsem je pohltil. Nebyly moc chutné a vůbec slané, ale byla to hmota do žaludku. Noční žranici jsem zakončil křížalami a velkou lžící makedonského medu. Blaženě funě svalil jsem se do postele a okamžitě usnul.
Ráno bylo báječné, cítil jsem příliv nových sil, zálibně jsem se prohlížel v zrcadle. „Čau lásko, a buď mi věrná“ rozloučil jsem se dobře naladěn s Iren a sbíhal po schodech. „Přijdu dnes později, máme v práci večírek“ volala za mnou Iren „A dej čivavě, máš to připravené v lednici v takové mističce“.
Už se těším na další Mirčino nosné téma, takové dharmové dýchání by nebylo špatné!

komentářů 12

Filed under Ptákoviny

12 responses to “Fyziologicky prospěšné hladovění

  1. To je vyborny clanke, poprskala jsem si monitor 😀 😀 btw a nebylo vam pak spatne?

  2. Kdepak přes den mrkvičku, naťový celer, pár jablek! FPH je FPH a ne nějaká pche! trapná dietka.

    Hele a víš kdo to byl, od koho jsem poprvé slyšela o FPH? Tys to byl! Jednou jsi mi řekl, že onemocníš-li, tak nejíš, hladovíš a tělo se s nemocí popere snadno a hravě. Koukala jsem na to, mě učili pravý opak, pořádnou slepičí polívku a tak, pěkně vydatně, ať má tělo sílu…
    Začala jsem se o to zajímat, přečetla co se dalo a stal se ze mě samoléčitel.

    Takže, zato, že jsem v tomto předvánočním čase omládla každou svou buňkou, tlak že mám ne dobrý, ale přímo ideální a atakdále, vděčím vlastně Tobě, Miloušku.

  3. Zářný příklad, jak slova jsou mocná. Jak vládnou našimi emocemi. Jak snadno může dojít k nedorozumění.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s