Kachní konfit

Zní to krásně: Kachní konfit. Stále si to opakuji: kachní konfit, kachní konfit. Studuji materiály a snažím se dobrat podstaty receptu. Bude to velký projekt. Vyzkoušel jsem troubu, je schopna udržet devadesát stupňů Celsiových. Vím že nemá žádnou zasranou pojistku, která jí sama vypne, když se dlouho nic neděje. Konfitování totiž a shodou okolností rovněž Wagnerovy opery,  trvají  několik desítek hodin, kdy se zdánlivě nic neděje. Bacha, Wagner tu pojistku taky nemá! Vím kde mají husí sádlo. Vím jaká duchovní cvičení zvolím,  abych konfitující se kachnu nezaneřádil negativními myšlenkami. Ale události se překotně hrnou, vtahuje mne to jako maelström, je to rychlejší a rychlejší, asi všechna ta duchovní cvičení nestačím absolvovat, vezmu to zkratkou přes červené  Bordeaux.  Ještě musím koupím kachnu a brambory. Brambory pro návštěvy. Návštěvy, jak jistě víte, chodí naprosto nevhod. Někdy jsou sice pozvané, ale stejně jdou nevhod. Například já. Na návštěvy zásadně nechodím. Leda když tuším nějakou úžasnou gastronomickou záležitost. Zazvoním zpravidla neočekávaně, nejlépe kolem poledne. V této době existuje statisticky významná možnost úspěchu. Když se dveře nevrle otevřou, pečlivě pátrám v očích překvapeného potencionálního hostitele po známkách paniky či zděšení. Na základě reakcí jeho zřítelnic odhadnu jak náročný projekt připravoval. Jak vím na čem jsem, nenechám se odbýt paprikovými krekery z Makra, narychlo nasypaných do misky. Předtím ovšem, musím s omluvami že jdu jenom na skok, proklouznout ke stolu. Vhodně volenými otázkami se rychle doberu váhavého pozvání, úlovek bývá zpravidla vrcholně zajímavý. V  případě konfitu jsem na opačné  straně barikády. Podle zkušeností nabytých v roli poledního běsa,  volím obranu v roli potencionálně vynuceného hostitele. Předpokládám, že můj úmysl o konfitované kachně se již rozkřikl. Jsem připraven. Přijde-li  takový nějaký polední běs, podle neúprosně platných zákonů schválnosti  to bude v době končícího obřadu konfitování.  Vůbec bych se nedivil,  vůně to bude nepochybně znamenitá. Mne nezaskočí.  Kachničku  rychle schovám, vytahnu z peřin (vydrží tam dlouho, dlouho horké, doporučuji čekajícím ženuškám) pro tento případ uvařené brambory, nasypu na ně nějaký sáček dochucovadel, těch co na  nich píšou „jako od maminky“. (Kecaj, leda by maminka bydlela u neratovické Spolany.) Se smutným úsměvem je položím před běsa: „To víš, peníze nejsou, vařím z čeho se dá“. Ti mimořádně odolní, ti co vytrvají, mají sice moje tajné sympatie a čerpám z nich inspiraci, ale kachnička je kachnička a zvláště tahle je nedělitelná. Přitvrdím, rozhovořím se o své trudné finanční situaci, nezvaný vetřelec pochopí kam mířím a rychle se rozloučí. Ale pozor, to peču kachnu, která ještě sedí na vejcích, jak zní lidové rčení, vše je teprve ve stadiu příprav. Sice intenzivních, ale příprav. Od této chvíle bude vše tajné jak izraelský jaderný program. Ale nejsem lakomec. Rád se rozdělím. O zážitky z příprav, z vlastního konfitování a nakonec podrobně vylíčím i můj zážitek z konzumace. Proč ne? Končím zaskočen vlastní velkorysostí.